Muška

ocenenia : MFF Cannes 1967 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ môj prvý Bresson...konečne! na takéto filmy musí byť človek naozaj "v stave ataraxie", aby dokázal vnímať a vstrebávať každý emočný záchvev postáv ...aby cítil presne tak, ako režisér chcel....žiaľ, mne sa to po začiatku, ktorý my znechutil môj videorekordér (áno, ešte stále používam VHS :), ktorý namiesto nahrávania mi namotal pásku a tým ma vytočil do nepríčetnosti, podarilo iba čiastočne, a preto si opätovné zhliadnutie tohto tichého smutného skvostu kladiem za jednu z mojich filmových priorít.... a nedá mi nevyzdvihnúť silu a hĺbku hereckého výkonu mladučkej Nadine Nortier. : po druhom zhliadnutí v pokojnom rozpoložení februárovej noci, jasných 5* (27.09.2008)

Téměř beze slov a přitom tolik beznaděje a nicoty v životě bez lásky mladičké Mušky jsem měla možnost vidět v mém prvním premiérovém filmu Roberta Bressona. Černobílé provedení, smysl pro detail a atmosféru už tak zoufalou situaci ještě víc umocnily. Smutné drama opravdu až na dřeň, kde tehdejší venkovská společnost i přes náboženské přesvědčení něco takového jako empatie k bližnímu absolutně neprojevovala a to včetně otce, který o Mušku neměl vůbec žádný zájem. Když jsem viděla tu absolutní negaci jejího okolí, tak mě závěr vůbec nepřekvapil a možná pro Mušku to bylo v té chvíli jediné možné vysvobození. 3,5* (16.08.2016)

Bressonův vstup do naprostého nihilismu, kde i záblesky porozumění a lásky mají jen přechodný ráz a vedou k ještě větší deziluzi. Přesto je zážitek sledovat všemi odstrkovanou dívku, která již neumí reagovat jinak než mlčením a občasným hrubým výpadem a jež se na malou chvíli změní při podivné noci, alespoň do chvíle, kdy ji muž, v němž hledala naději, bez skrupulí znásilní a tím definitivně uhasí poslední plamen v dívčině nitru. Ztracený smysl bytí je pak poměrně smysluplně doveden k závěrečné sebevraždě, jež nebyla snad nikdy pojata tak poklidně, odevzdaně a přitom tak trýznivě. Film opět jak je pro Bressona typické divákovi situaci neulehčuje, opět se pracuje s elipsami, nedořečeností a nevyřčeností, zobrazovány jsou spíše všední scény (např. na Bressona velmi dlouhá sekvence s pouťovými autíčky), postavám skutečně nejde proniknout pod kůži a neustále překvapují. Přesto však film není tak nekompromisní jako Baltazar a nedosahuje takového emotivního dopadu, možná i kvůli celkové jednostrannosti, jež není ničím vyvažována. (07.04.2011)

Příběh čtrnáctileté dívky žijící v nuzných rodinných poměrech s nuzným přídělem lásky, situován do bědného prostředí Španělska 30. let. Ale jak dlouho lze v tomto Bohem opuštěném světě, bez naděje a kouska citu vydržet? Mistrně zrežírovaný film jehož závěr mne vzal za srdce a o němž Ingmar Bergman prohlásil, že je čistý jako voda a povýšil ho na absolutní umělecké dílo. Nemohu než plně souhlasit. (01.09.2006)

Výstižná psychologická studie dětské vzpoury proti bigotnímu světu pokrytců, jimž zbyl z křesťanské víry jen povrch, ale jeho pravý obsah – Lásku – si nahradili pohodlností, která je v samém důsledku Zlem. Dítě se v tomto bludišti falše ztrácí: pravidla, která jsou mu vštěpována, nejsou nikým dodržována, Lásky v tomto mikrokosmu mezilidských vztahů není. Předpokládá, že jedinou zbraní, kterou se může vzepřít zraňující přetvářce, je ta, před níž je všichni stále varují, a to hřích. Ve své naivitě si neuvědomuje, že jediného, koho může touto zbraní poranit, je ono samo. Svět spokojeně dlící v hříchu je hříchem nezranitelný. Scéna v Arsènově domku, kdy je Muška vrahem přitahována, ale současně se jej bojí, je dokonalým ztělesněním tohoto bolestného poddávání se zlu. Závěrečná scéna je potvrzením stabilního pesimistického obrazu pozemského světa, ale současně šťastným koncem: došlo k vykoupení. Poslední vteřiny tmy za doprovodu božské hudby, která nahrazuje veškerý hluk doprovázející předešlé „pozemské“ scény (např. disharmonie pouťového kraválu nebo symbolický le cyclone) značí přítomnost Boží milosti a Muščino konečné spočinutí v Lásce. (17.02.2010)