Deník venkovského faráře

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka. (21.04.2013)

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)

Hodně divný zážitek. Celý film je takový mdlý. Toho vypravěče tam bylo moc, strašně moc, někdy by obraz úplně stačil. Dokonce víc než stačil. Každopádně hlavní hrdina je dokonale nemocný. Snad na tom nemá zásluhu jen jeho herecký představitel, ale celkově to dusno, které film naplňuje. Ten chlapec je to, co si představuji pod slovy mrtvoly stín. Bylo mu tak špatně, že i mně pak bylo špatně. Není potom divu, že scéna s motorkou mě dojala téměř k slzám. A tak se mi zase jednou stalo, že se negativní pocity z filmu proměnily v jeho pozitivní hodnocení. (02.01.2008)