Žiť svoj život

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)

Ak nám chcel Jean-Luc porozprávať o trpkom a smutnom osude mladej Parížanky, tak ja som to akosi nepobrala. Nana, v podaní krásnej Anny, vykonávala tú svoju prácu prostitútky tak elegantne a s nadhľadom, až som bola miestami presvedčená, že ju to baví a že sa v tom našla. Nuž, ale to bol len môj pocit. Z toho začarovaného kolotoča, hlavne ak ho ovládajú nemilosrdní muži, sa niekedy vystúpiť nedá. (10.12.2016)

Podtitul filmu - Nikdo mě nemá rád. Silná melancholie, pomalu rozlévaná po "šedesátkové" Paříži. Městě plném cigaretového kouře, historicky provařených uliček a jejich obyvatelek i nedosažitelných nadějí. Duší nevinná a přemýšlivá kráska pomalu, ale jistě, klesá v pařížském bahně, ze kterého se občas nelze dostat, zvlášť, když jste tzv. "na prodej". Velmi citlivý a přitom drsný příběh, plný opravdových slz i inspirativních myšlenek, se odehrává v autentické dobové atmosféře, je úžasně nasnímaný a doveden do dokonalosti posmutnělou, doprovodnou melodií. Nádherné vyobrazení posmutnělé krásy a svobodná filmařina od srdce. (Challenge Tour 2015). (27.04.2015)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)

Začínal  jsem s předsudkem a opatrností, končil okouzlen a zdrcen.  Očekával jsem intelektuální  užvaněnou onanii a ona je tu vlastně nemilosrdně vysmívána.  Formální komedie už od úvodních tónů tklivého hudebního doprovodu jednotlivých obrazů. Detail zprava, detail zepředu, detail zleva a...  Obraz první, začínáme. A detailem zezadu.  Godard si s filmovým vyprávěním prostě hraje po svém a je na vás, jestli na jeho pravidla- nepravidla přistoupíte.  Tentokrát jsem se nechal unášet pohledem do živých či  lépe živoucích očí krásné (hodné!) Nany. Strach, štěstí, láska, lhostejnost, humor, vše se v nich zatřpytí, stačí se dívat.  V 11. kapitole jsem se  i upřímně zasmál, došlo totiž na onen výsměch. Nejprve se dozvíme, že čím více mluvíme, tím méně slova znamenají a pak přijde právě ona smršť intelektuálního žvanění. Já se tu díky Godardově vzkazu prostřednictvím  Nanina pohledu na diváka (ještě měla mrknout) začal smát a přestal poslouchat, nikoliv se dívat. A pak přišel závěr a já si najednou přál, aby to byla  hloupá romantická komedie, která končí polibkem při západu slunce.   Za svlékání do naha bych  Naně pak dal asi i víc než pět tisíc franků. (16.09.2022)