Karabinieri

Tak toto je poměrně slaboduchý alegorický příběh o tom, že válka je ošklivá. Zjevné je, že film byl za babku - točilo se na levný materiál s neznámými herci a minimem dekorací. Bohužel tato nevalná technická úroveň odpovídá úrovni obsahové. I velcí režiséři mají své dny... (09.12.2005)

Jasně čitelná válečná satira, která se ve své neschopnosti nadhodit ještě jiný motiv než „dva tupci zneužívající moci“ stává trochu nudnou. Godard se opět pohybuje na hranici experimentu a snahy vyjádřit nějakou myšlenku, což se mu nedaří patřičně skloubit. (16.11.2005)

Dva troubové žijící kdesi v pustině, Odysseus a Michelangelo, se nechají naverbovat Karabiniéry do královské armády s vidinou velkých získů a drancování. Sledujeme jejich pikareskní putování válečnými hrůzami a vražděním. Z cest posílají domů ženám lakonické vzkazy. Co si nakonec z války přivezou uvidíte sami. Godard tu zobrazuje všechny válečné hrůzy - vraždění, popravy rukojmích, znásilňování, ale i nevěru manželek v zázemí. Všechno je ale jaksi naruby, zvrácené a ironické. Choreografie herců mi připomněla filmy Miklóse Jancsóa, sloužila zřejmě jako stylizace vojenského pochodování. Film má zběsilé tempo, jedna epizoda přechází plynule v druhou. Zdařilá byla sekvence, v níž zajde Michelangelo poprvé do kina a stejně jako kdysi první filmoví diváci se bojí Příjezdu vlaku bratří Lumiérů. Později se dokonce snaží zahlédnout koupající se dívku z jiného úhlu, což mu ale plátno samozřejmě neumožní stejně jako vlézt do obrazu přímo k ní. Film je drsnou parodií na válku, v níž je dovoleno úplně vše. Nejsou toho příčinou ale spíš lidé, kteří po tom touží a stávají se tak při vidině zisku divokými zvířaty? (29.03.2007)

Karabiniéři nejsou policajti, ale vojáci. Celej ten film je jen hravá metafora na válku se všim všudy. Jedním slovem se dá říct že to je strašná blbost, ale na druhou stranu to dost přesně vystihuje podstatu války. Prvně sem to viděl někdy v roce 96 nebo 97 ve filmovym klubu na ČT. Znova sem to viděl dnes na Netflixu. Furt se na to dá koukat, i když je to opravdu jen intelektuální film, nic víc. (28.06.2023)

Absurdná bájka o mobilizácii a zmanipulovateľnosti vojny. Po montážnej stránke Godard zaujme prepájaním hraných a autentických záberov z vojnových žurnálov. Zaujímavá, aj keď ubíjajúca je scéna s úlovkom z vojny - fotografiami, ktorými sa mladíci snažia očariť „svoje“ ženy a obsiahnuť tak akosi celý svet. A cinefilov zasa pobaví scéna s jasným lumiérovským odkazom, v ktorej jeden z prostoduchých protagonistov zájde prvý raz do kina a bojí sa prichádzajúceho vlaku či chce mať kontakt s kúpajúcou sa ženou na plátne. (15.08.2022)

Karabiniéři jsou válečným filmem podle Godarda, to znamená, že jsou zbaveni veškerého možného nánosu patosu hrdinského, vlasteneckého či ideologického. Agresivní státní válečná politika není v lidské historii nikterak zřídka využívaným principem při dynamickém rozvoji či transformaci lidských společenstev, opakovaně se ho chápeme, pokaždé erudovaněji z technického hlediska. Vzpomínky paměti na dobu nedávnou nevybledly, Godard využil citace z dopisů španělských vojáků z ruského tažení po boku Hitlerovy armády k realističtějšímu, nesentimentálnímu, nepatetickému vykreslení každodenní rutiny válečné existence. Karabiniéři se v Godardových rukách změnily v naturalistickou grotesku o věčně opakující se cestě člověka v tom jeho bludném kruhu zmocňovacího pudu. Navíc, Godard ve stejném duchu využívá symbolickou hodnotu jmen naturalistických hrdinů. Zapomenout nelze ani na lehké groteskní vztáhnutí sebe samého k filmu. Nespoléhá se na bohatou scénu, ani na efekty, nýbrž jen do všech důsledků nechává dovést absurdně ambivalentní podstatu naturalistické grotesky. Díky tomu dosahuje působivějšího pohledu na fetišistický pud, kvůli němuž člověk nikdy nepřestal být sběračem, neboť fetiš je stále odznakem a připomínkou úspěchu. Godard s důrazem na ne-sentiment odhalil skutečnější stav člověka, který je spoluvytvářen i politickým působením. Je ambivalentnější, než si je sám člověk obvykle ochoten připustit. Naturalistickými hrdiny jsou tu dva bratři, Odysseus (Marino Masé) a Michelangelo (hudebník Patrice Moullet), na cestě za očekávaným splněním požadovaně povinnosti i čistě vlastními zájmy, jež jsou prvním faktorem jak podmíněny, tak zároveň zdůvodněny a ospravedlněny. A tak jdou svou svéráznou, do absurdity a ambivalence lidské podstaty vyloženou cestou. Podstatné místo v lidské ambivalenci zaujímají taktéž partnerky obou bratří, Venuše (Geneviève Galéa) a Kleopatra (zpěvačka Catherine Ribeiro). Ani je však Godard neušetřil determinace symbolickými významy, jež samy v sobě nesou. Z dalších roli stojí za zmínku ještě mladá, idealistická, komunistická revolucionářka (Odile Geoffroy). Godard je nesmlouvavý, tak všechny situace dohrává do plného vyznění ambivalence. Ani ty motivy tzv. freudovsky potlačované sexuality vůbec nejsou od věci. Karabiniéři jsou naturalistickou groteskou, v níž naplno rezonuje ta ambivalentní lidská podstata, jež uskutečňuje sebe samu rovněž skrze fetišistické vytržení. Požitek estetický i ideový. (21.06.2024)

Příběh prosťáčků se dlouhým opakováním samého rychle okouká, potom už zůstávají pouze reálné záběry z války, které ho doplňují. Podobně jsou na tom i zprvu zajímavé scény, jejichž natahování působí stejně tak. Vidět to jde například už u verbování a věčných dotazů na téma, co se ve válce "smí". Nebo a to ještě lépe, v předvádění válečné kořisti... máme pro vás celý svět. Nejzajímavější je i díky tomu scéna, která vlastně tak trochu stojí mimo tento film, snad je mu poctou jako celku. Jde samozřejmě o Michelangelovu návštěvu kina. 55% (25.06.2023)

Hodně netradiční válečný film. Godardovi se musí nechat, že má svůj styl. Velmi se mi líbila scénka s prohlížením fotografií, po všech těch válečných hrůzách je to takový balzám na duši. Ovšem ty černé záběry uprostřed scén působily rušivě. Godard se zkrátka snaží být za každou cenu rebel a někdy je to spíše ke škodě filmu... (13.04.2020)