Alphaville

Mám ráda Alphaville a měla jsem a budu je mít ráda i bez filmu Alphaville, který mě zajímal nejen kvůli skupině Alphaville, ale taky kvůli tomu, že jako scifi a dystopické atd., až jsem se teda nakonec odhodlala ho kouknout a dojem z něho nakonec byl docela takový rozpačitý. Ono by se to dalo v klidu rozdělit na tři takové části asi tak po půlhodinách. První je taková absurdně přestřelená hardboiled noir detektivka, druhá je rozjímání počítače Alpha 60, který řídí město Alphaville a ve volných chvílích mudruje nad podstatou lidstva a třetí část je něco jako takováta blade runnerovská romance a dohromady je to takové strašně divácky nepřístupné :). V té první části hlavní hrdina s těžce pulpově vtipným jménem Lemmy Caution střílí lotry schované za každým rohem a i u něj v pokoji a vypadá to tak nějak ještě vtipně přitažené za vlasy, dokud teda nepřijde ta druhá část s počítačem Alpha 60, který má hrozně nepříjemně zkreslený hlas, čímž jen dopomáhá ještě menší srozumitelnosti toho o čem tam celou dobu točí s takovým zaujetím, protože to chvílema vypadá, že to jeho filosofování o člověku je silně na drogách. A ta závěrečná část už je taková vlažná a dokonce trošku naivně přiblblá jak se tam používají v těch rozpravách různé odborné názvy v úplně nesmyslných spojeních a významech a k tomu při řešení toho, jestli je člověk v takovémhle světě teda schopnej být ještě člověkem a mít nějaké lidské city atd. při velmi zábavných detailech na tvář toho kdo většinou teda jen poslouchá a mluvčí je mimo záběr. To bylo zábavné hlavně proto, že Lemmy Caution se tváří hrozně nablble noirově a Nataša s tou pěknou tváří Anny Kariny je zase taková chytrá horákyně, co vypadá velmi přemýšlivě a zároveň hloupě najednou :). Takže zážitek to byl velmi zvláštní z tohohle filmu, zvlášť když o budoucnosti jen mluvili spíš než že by byla doopravdy vidět, všechno totiž vypadalo tak nějak šedesátkově, i když je na druhou stranu fakt, že o nějaké scifi kulisy tu stejně nešlo. Zvláštní zážitek se ale nerovná ve všech případech nutně i zábavný zážitek, takže mi na Alphaville možná něco uniklo, nebo to prostě nebylo tak oduševnělé a super jak to některým lidem připadá a to i přes několik zajímavých scének :). (03.08.2011)

Klasika. A keď si predstavím, ako som sa kedysi nudil pri BLADE RUNNEROVI, ani sa nečudujem nízkemu hodnoteniu ostatných. Godard totiž narába s kvázi detektívnym a noirovým príbehom rovnako voľne ako so sci-fi zápletkou. Skôr mu ide o myšlienky a pár zaujímavých postupov, ako rozprávať príbeh, než o jednoliate dielo. Tak trochu si myslím, že toto je presne ten starý typ klubového artfilmu, kde je dobre si najprv vypočuť (prečítať), o čom film je a o čo sa v ňom (pravdepodobne) režisér snaží, a až potom si ho pozrieť. Na prvý krát som tiež trochu tápal v jeho nejednoznačnosti, kým som film dokázal uchopiť... Bez tohto filmu by okrem Scottovho majsterštiku zrejme nevznikol ani skvelý a podobne temný SMRTIHLAV... (03.02.2017)

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

Ak dokáže Godard zaujať aj neznalého diváka jeho tvorby, tak to môže byť jedine žánrovým filmom. Sci-fi je žáner takpovediac prvoplánový, aj keď iba na pohľad. Godard je tu aj tak svoj, len svoje typické postupy a typické postavy stavia do bezpečného žánrového rámca, aby tak prilákal aj fanúšikov sci-fi, ktorí dovtedy o jeho tvorbe nemali asi ani páru. Typický dystopický film s klasickou zápletkou, ktorá definuje tento podžáner sci-fi (láska a individualita je zakázaná, atď). Film je trochu ťažkopádny, čo vyvažuje skvelá atmosféra a niekoľko silných scén (bazén). Ovplyvnený Metropolisom a ovplyvňujúci Fahrenheit, Brazil, atď. No a aby som nezabudol, je to noir v každom zábere. (05.06.2012)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)