Alphaville

Na Alphaville jsem se chystal už delší dobu a byl jsem rád, že jsem ho nakonec viděl na velkém plátně. Godard je mi trochu protivný tezovitostí svých filmů, ale zároveň je pro mě jedním z nejzásadnějších stylových inovátorů nejen šedesátých let. Obojí do Alphaville prosakuje. Jedná se o snímek, který je zábavný ve své naivitě, s kterou nekriticky přebírá podněty dobového francouzského strukturalismu (zejména sémantiky) a francouzské avantgardy (citování dlouhých pasáží Éluarda atd.). Zároveň je ale třeba říct, že vytvořit snímek na podkladě tak abstraktního tématu jako je (ne)možnost dorozumění a ovládání komunikace (dystopická vize odcizené společnosti se zcizeným jazykem je vlastně jen metaforou pociťovaného současného stavu), představuje nesmírně zajímavý koncept. Připočítejme k tomu surrealistickou výstavbu a výraznou intervenci noirového žánru a je na zajímavý film zaděláno. Mimochodem, jde to k sobě lépe, než by člověk čekal: absurdita fikčního světa budoucnosti ovládaného strojem má skvělou paralelu ve fikčním světě noiru, který je skrz naskrz temný a ovládaný zlem v podobě zločinu. V obou případech je pak hrdinou postava detektiva, který se světu vymyká a zastupuje nezapadající živel. Tak jako se detektiv drsné školy nebojí prosazovat byť i malé dobro ve zkorumpovaném světě, Lemmy Caution (jehož jméno je mimochodem také odvozeno z lingvistického pojmu) je zase mužem, který se dokáže vzepřít nastavenému systému a nenechat počítač kontrolovat svou řeč nebo činy. (07.08.2017)

Po deseti minutách jsem chtěl Alphaville označit za "absurdní blábol", po dalších 20 minutách jsem chtěl napsat, že se to označení má brát s obrovskou rezervou. A nakonec můžu napsat, že to označení vůbec neplatí. Je to parádní filmek, u kterýho je problém, že když o něm nic nevíte, ze začátku chvíli tápete... Ale pak vás to vtáhne a donutí vás to přemýšlet o myšlenkách, které v tomto filmu byly důležitější, než "sci-fi obal"... Na druhou stranu uznávám, že tenhle film je dost složitej a cesta k němu se nachází poměrně těžko. :) (01.12.2006)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Klasika. A keď si predstavím, ako som sa kedysi nudil pri BLADE RUNNEROVI, ani sa nečudujem nízkemu hodnoteniu ostatných. Godard totiž narába s kvázi detektívnym a noirovým príbehom rovnako voľne ako so sci-fi zápletkou. Skôr mu ide o myšlienky a pár zaujímavých postupov, ako rozprávať príbeh, než o jednoliate dielo. Tak trochu si myslím, že toto je presne ten starý typ klubového artfilmu, kde je dobre si najprv vypočuť (prečítať), o čom film je a o čo sa v ňom (pravdepodobne) režisér snaží, a až potom si ho pozrieť. Na prvý krát som tiež trochu tápal v jeho nejednoznačnosti, kým som film dokázal uchopiť... Bez tohto filmu by okrem Scottovho majsterštiku zrejme nevznikol ani skvelý a podobne temný SMRTIHLAV... (03.02.2017)