Mám dvadsať rokov

V roce 1962 dokončil Marlen Chucijev film Iljičova brána (Zastava Iljiča), nazvaný podle jihovýchodního předměstí Moskvy. Po tomto místě denně chodili do práce tři kamarádi, kteří od školních lavic už dospěli a každý se po svém snažil realizovat. Jeden založil rodinu, druhý si užíval svobody, třetí se vrátil z vojny. Posledně zmiňovaný - Sergej - se stal hlavním průvodcem příběhu. Do široka se rozhlížející kamera jako by se pokoušela zachytit každý pozoruhodný detail, zvuková mozaika vyjadřovala množství podnětů. Vedle prvomájových oslav, na nichž v davu najde Sergej svou přítelkyni, se dostaneme nejen na večery básníků probíhajících v aule Polytechnického muzea, ale také na soukromé večírky zlaté mládeže, bavící se travestiemi národních symbolů. A právě zde si hrdina uvědomí, jak si jsou s milou Aňou vzdáleni, a v deziluzi se obrací prostřednictvím nadreálné scény ke svému zesnulému otci, padlému na frontě, s otázkou, jak žít?

V tomto bodě si film zpečetil svůj osud, neboť odpověď neuspokojila nejmocnějšího muže v zemi, N. S. Chruščova, který nad Iljičovou bránou vyřknul na kremelském setkání tvůrčích pracovníků v březnu 1963 zamítavý soud. Bezmála čtyřhodinový film se musel sestříhat, inkriminovaná scéna byla přetočena. Pod novým názvem Je mi dvacet let šel v obnovené premiéře do kin na počátku roku 1965. (NFA)