Attila Marcel

Neohýbáte se smíchy. Běží před Vámi film, který je mírně bizarní, ale o tom život bývá. Uhlazený Attila, který nemluví a ve třiceti letech žije v nájemním čtyřpatrovém domě se svými tetičkami, které milují hudbu a dávají výuku tanečních hodin. Už jen to složení tanečníků mě dostalo, a když jsem viděla podivínskou sousedku paní Proustovou s obrovským psem, připomínající medvěda a pěstující bylinky s mnoha účinky v bytě, moje zvědavost vzrostla. A střípky vzpomínek daly dohromady dětství malého Attily, které provázela láska, umění a tragédie. I když jste mohli konec předvídat, byla jsem mírně dojatá, protože život, ten Váš, když se rozhodnete ho opravdu žít, může ještě za něco stát. (04.07.2015)

Attila Marcel nabízí spoustu barev, světla a hudby, hravost, úsměvné i smutný scény a navrch příjemnou atmosféru. Bohužel je ale celý strašně předvídatelný, a to včetně nataženého a nechutně samoúčelného konce (osobně bych dal závěrečný střih hned po pěkné pasáži na hřbitově navíc za doprovodu ukulele). Ve výsledku to je to tak na slabší 4*, nicméně Chomet mě i napodruhé potěšil a asi si tohoto režiséra budu v budoucnu všímat o něco víc. (14.07.2014)

Barevně skvělé, hudební čísla povedená (nejvíc se mi líbí asi ta, kdy je Paul v postýlce, všichni se nad něj sklánějí jak sudičky a ta maminka mu zpívá, že je jedno, čím bude, stačí, že bude šťastný z maličkostí. Ach), ale přesto tomuhle filmu něco chybí. Nějaké dotažení do konce tu postrádám. Svět (a stejně tak film) nelze založit na proustovské madlence a barvě á la Amélie, i když bychom si to všichni samozřejmě strašně moc přáli. Přesto chci Atillu Marcela vidět znovu a znovu a to zejména (paradoxně k mému komentáři) zejména kvůli Mme Proust a jejích houbičkách, které vás přenesou do světa vzpomínek, dětství a štěstí (no a někdy neštěstí). (04.08.2014)

Tohle je přesně ten feel good film, který mi už zase nějakou dobu chyběl. Sylvain Chomet nezklamal a dokázal odvyprávět zábavnou poetickou hříčku osudu i bez animovaných postaviček. A když už se zdá, že si tempo příběhu v poslední třetině vystačí se setrvačností, nastoupí mohutný závěr, jenž uzemní i toho nejzarytějšího pochybovače. Více takových francouzských barev… co vlastně dneska dělá takový Jean-Pierre Jeunet? (12.02.2016)

Chomet se u mě asi nezařadí mezi mistry bizarností jako jsou Gondry, Jeunet a Wes Anderson. Těm i v hraném filmu projde kdejaká přitaženost. Chomet má úžasné nápady a představivost, to ano, ale funguje to jen v animaci. Například v Iluzionistovi dokázal vybudovat atmosféru i bez velkého děje a s minimem dialogů. V Attilovi je málo děje, moc dialogů (a to hlavní hrdina nemluví vůbec) a atmosféra chybí. (26.06.2014)