Na vine sú hviezdy

„Keď som v nemocnici pýtali na stupeň bolesti, nemohla som hovoriť, tak som ukázala číslo 9. Sestrička mi neskôr povedala, že som bola veľmi odvážna, lebo bolesť určite bola na desiatku. No ja som si desiatku šetrila na dnešok.“ Film má viac ako dve hodiny, ale hoci je mierne zaliečavý, občas stráca tempo a nasilu sa snaží byť odľahčený a vtipný, ku koncu si uvedomíte, že práve tým vás (ne)paradoxne dostal. Že vám prvú hodinu okolo nôh jemne omotával lano a potom pritiahol a mal vás. Niekomu sa môže zdať, že snaha tvorcov „odvážne a drzo“ hovoriť o rakovine s čiernym humorom je super, ale v 50/50 to podľa mňa fungovalo o čosi lepšie. I tak je ale výsledkom mierne nadpriemerný a ku koncu dojemný. Cynický prístup k rakovine nemôže vydržať celé dve hodiny, preto navštívime Amsterdam (vrátane WTF scény z múzea Anny Frankovej) i muža, ktorý je na hovno človek, ale je dobrý spisovateľ. Ku koncu sa príbeh, pomerne podľa očakávaní, zlomí a nastáva tragédia, no aj tak vás táto tragédia prekvapí, keďže... (01.01.2017)

Škoda toho natahovaného konce, protože jinak jsem se do toho zabořil na plno. Příběh kličkuje mezi usměvem a slzama a až do konce jsem neměl pocit, že by to bylo nějakou násilnou formou. Svůj velký podíl na tom určitě měla Shailene s Anselem, jejichž herecký výkony jsou ozdobou filmu a dodávaj příběhu na přirozenosti. Nemůžu se však ubránit pocitu, že Gus měl mlčet a všechno mělo jít na diváka v několika posledních minutách, to by byla teprve ta správná emotivní pecka. Film bych určitě nedoporučil lidem, kterým rakovina vzala někoho blízkýho, protože si myslím, že si neprožijou filmovej příběh, ale zopakujou si svou vnitřní bolest. (02.06.2014)

Zhruba po půlhodině vcelku příjemnýho cynismu a v úvodu deklamovaný antiklišovitý nadsázky nastoupí na scénu nesnesitelnej rakovinotvornej (říkejme tomu třeba 5D) chcanec (indie)klišé (zájezd shůry, Anna Franková, zlej spisovatel s "tajemstvím", vaječná pomsta, alternativní cajdáky, protože Peter Gabriel je "too mainstream"), sladkobolnejch keců (skoro všechno, co si ti dva mamlasové s rakovinou pravděpodobně na mozku řeknou) a nekonečnýho pláče na povel, že jsem měl po skončení pocit jako by mě někdo dvě hodiny polejval karamelem. A já NESNÁŠIM karamel! Jak byl Boone ve Stuck in Love u zaláskovanejch scén lehkonohej (protože si je sám napsal), je tady přikurtovanej k zemi těžkotonážní koulí instantní, neupřímný dojímavosti a estetickýho maskování opravdový bolesti. Anebo snad věříte, že holka s takovýmhle stadiem raka má podobný dýchací problémy jako když mi kolegyně v práci nacpe v dubnu pod nos rozkvetlou kytku? (05.06.2014)

Je to takovej ten film, ve kterém se dva krásní mladí lidé v terminálním stádiu rakovinu poprvý políbí v muzeu Anny Frankový (!) a ostatní návštěvníci začnou spontánně tleskat. První lidi v sále začali nahlas brečet po deseti minutách, což je asi novej rekord, za stoprocentně podbízivý dojáček to ale úplně označit nechci. Na to Shailene občas až moc trefně hejtuje "rakovinové podpůrné skupiny" či vrstevníky posedlé "tisícem lajků" a některé situace nemají to nejvíce očekávatelné sladkobolné vyústění. 60% (03.06.2014)

S filmami o umieraní sa v poslednom čase roztrhlo vrece. Tento snímok je na podobnom princípe ako napr. Now is Good (2012), len mi to prišlo o niečo emocionálne chudobnejšie. Nezasiahlo ma to tak ako uvedený príklad. Z dvojice zaľúbencov vynikla hlavne Shailene Woodley. S chalanom som mal trocha problém. Radosť som mu neveril, prišla mi až príliš teatrálna, ale v smútku tromfol ešte aj svoju spoločníčku. Myšlienky, ktoré vo filme odoznejú nie sú zlé, niektoré mi však prišli ako umelo vsunuté, aby film dosiahol vyššiu sladkosť. Žiaľ u mňa to malo opačný efekt, som skôr za tvrdú realitu ako umelo presladenú romancu. Preto kvality Pre moju sestru (2009) alebo Neklid (2011) to nedosiahlo ani zďaleka. Stále to však vidím na nadpriemer. 70/100 (14.09.2014)