Na vine sú hviezdy

Decentní citová ždímačka. Decentní proto, že se prvoplánově nesnaží diváka dohnat k slzám. Rozhodně ne takovým průhledným způsobem, jako se o to pokoušeli třeba v My sister's keeper, při jehož sledování mi stékal med po obrazovce. Tam vážně využili veškerých dostupných zbraní, aby byl divák dojat, což v závěru působilo odporně samoúčelně a přestřeleně. Tady příběh plyne lehce, jen ke konci přitvrdí - ale s tím musíte počítat u filmu, který je o umírajících mladých lidech a není to parodie. Kromě hořkosladkého závěru je příjemně kousavý a překvapivě zábavný. Woodley mi nikdy nesedla a nepočítám, že by se to mělo do budoucna změnit - jsem toho názoru, že mohli vybrat lepší představitelku. Obzvlášt pomineme-li, jak měla být Hazel krásná - což Shailene není ani náhodou. Ale Ansel, přestože mi zpočátku také úplně nepadl do oka, byl nakonec vážně dobrou volbou. Je to neokoukaný a talentovaný kluk. Na konci mi slza ukápla právě kvůli němu :) Jinak mě hodně potěšila návštěva domu Anne Frank, a scény s rozbíjením trofejí a házením vajíček jen tak nezapomenu. Okay, Hazel Grace? - Okay. (24.08.2014)

Není to síla námětu nebo mediálního statutu, co dělá z filmového hitu filmovou kvalitu. Čím by byl Shawshank Redemption s jeho hereckým, dějovým a myšlenkovým potenciálem, kdyby byl zfilmován konvenčně, zacílen výhradně na spolehlivé a pohodlné jednorozměrné motivy a kdyby sázel výhradně na to, že veškeré publikum má v sobě tolik lidskosti a automatické empatie, aby ho docenilo jednoduše proto, že nese chvályhodné poselství...? Hvězdy nám nepřály mají skvělé herce a chvályhodnou myšlenku, ale je to kýč nejhrubšího zrna, který nemám potřebu už v životě vidět znovu a který mi nedokázal i přes všechny ty roztomilé tvářičky a dojemná obětí nic nového sdělit. Láska i smrt jsou v životě samozřejmostí a existuje mnoho jiných filmů, díky kterým si té první věci nepopsatelně vážím a tu druhou beru coby neškodného, byť nepřejícího společníka... 65% (12.11.2015)

Už jeho Stuck in Love nebylo pro cyniky. Postavy řešily nejrůznější bolístky, docela se klouzalo po povrchu, na druhou stranu to slušně odsýpalo a nejednou pobavilo. Režisér Josh Boone se vrací a (už ne podle svého scénáře) přináší látku, u které se zpravidla necítíme dobře. Můžeme se sice bavit i dojímat, ale furt tam někde vzadu tikají nemilosrdné hodiny. Tvůrci jí však předkládají nepodbízivě, jsou bezprostřední a přirození. Děkovat můžou ústřednímu duu a šibalskému scénáři. A úctyhodnému nadhledu. Procítěný kousek Now is Good si šel svou vlastní přirozenou cestou. Nepodlézal, nehledal viníky. Na humor výrazně ostřejší 50/50 také těžilo z toho, jak se s oblibou smálo rakovině a smrti do obličeje. Tenhle subžánr se trefil do černého i napotřetí. Ona má krutou prognózu, zdobí jí kanyla, a tak nějak přežívá. On nad rakovinou zvítězil, i když se na něm navždy podepsala, je plný energie a snaží si užívat, protože ví, že mohlo být všechno jinak. Poznají se, přilnou k sobě a brzy jeho nadšení rozmetá její rezignující pocity. I když má každý jinou předpověď (což se v průběhu děje nečekaně protočí), pojímání (zbývajícího) času se promění. Spojuje je prořízlá pusa, smysl pro kousavý humor i bystré poznatky. A já vůbec nikoho neviním z parazitování na vážném tématu. Nikdo (občas jo) nám necpe, že život s rakovinou je na hovno, naopak se snaží proklouznout hlouběji a naznačit, že strašáků je daleko víc. Uvěřitelně celým vyprávěním navíc prostupuje i pozice rodičů, jejichž perspektiva je rovněž zajímavá. Emocionální efekt je silný, chemie mezi milenci je hmatatelná, a když odpustíme všechny ty americké atributy (ultravážné proslovy), nelze jinak, než si to „pořádně“ užít. Nejednou jsem se od srdce zasmál (slepý kamarád čekající na robotické oči i útočící na zrádkyni) a dojal (navíc mám děti). Víc dojezdů mi nevadilo, to, že dvojici dochází humor dřív, trochu ano. Přesto jsme to vítězně doklepali, já si vytučňuji jména (znovu) Shailene Woodley a Ansel Elgort, potvrzuji si, co už vím (Willem Dafoe) a oceňuji, jak bylo těch 130 minut zpracovaných s nebývalou lehkostí. Svitne naděje? Nebuďme tak naivní. (22.08.2014)

Na tenhle film jsem se s přítelkyní připravoval dlouho. Ono není od věci připravit kapesníky a nervy na film, který vypráví příběh lidí, u kterých už předem víte, co je čeká. A není to nic hezkého. O to více jsem byl překvapený, jak přirozeně a hezky byl film vyprávěn. Stejně tak mám i rád, když Amíci jedou na výlet do Evropy a tak jsem si užil i tuto část filmu. Závěr je sice právě na ty nervy, depresi a tak dále, ale co také od takového filmu můžete čekat jiného. Naštěstí mi na závěr tohoto filmu nebylo zase takové smutno, jak jsem se bál a tak si myslím, že tuhle část film zvládl na sto procent. (20.05.2015)

Je to takovej ten film, ve kterém se dva krásní mladí lidé v terminálním stádiu rakovinu poprvý políbí v muzeu Anny Frankový (!) a ostatní návštěvníci začnou spontánně tleskat. První lidi v sále začali nahlas brečet po deseti minutách, což je asi novej rekord, za stoprocentně podbízivý dojáček to ale úplně označit nechci. Na to Shailene občas až moc trefně hejtuje "rakovinové podpůrné skupiny" či vrstevníky posedlé "tisícem lajků" a některé situace nemají to nejvíce očekávatelné sladkobolné vyústění. 60% (03.06.2014)