Pieseň pre Martina

Zde se ukazuje, jak moc je pravdivá otřepaná věta, že nejdůležitější je zdraví. Film má celkem spád, a to zejména na začátku. Během cca patnácti minut proběhla tak výrazná změna v životech hlavních hrdinů, že jiní by z toho jistě udělali samostatný film. Nejvíc si z filmu ale asi zapamatujete především výborný výkon hlavního představitele, který trpí Alzheimerovou chorobou. No závěrem musím dodat, že tak blbou náladu jsem po shlédnutí filmu už dlouho neměl.Nezbývá než doufat v brzké nalezení účinné léčby na Alzheimera. (03.11.2004)

Film, který mi bude ležet dlouho v hlavě. Otřásla mnou samotná nemoc, která se plíživě vkrádá do kognitivních funkcí mozku – myšlení, paměti, úsudku a končí demencí. Alzheimer je krutý i tím, že postupuje u někoho pomaleji a u jiného velmi rychle. Oslovila mě láska, která může přijít a zde přišla v pozdním věku a nebyla vůbec směšná ani odpuzující. Naopak byla čistá a bylo mi příjemné se na toto vzplanutí dívat. V žádném případě mi to jako klišé nepřipadalo. Obdivovala jsem vnitřní sílu a neutuchající lásku Barbary i v těch nejtěžších chvílích. Oslnily mě herecké výkony obou hlavních postav, o něco více vynikající Sven Wollter. (31.08.2014)

„Přestaň se mě bát. Nic po tobě nechci. Zabalila jsem všechny naše věci a dala je do podkroví nad pracovnu. Jsou na dobrém místě, i naše smutné vzpomínky. Všechna bolest, nedorozumění a dohady. Jsi teď volný. Nemusíš se mnou už nic řešit.“ Režisér mě emocionálně zasáhl už filmem Tiché srdce. Píseň pro Martina má také smutné téma, i když přístup je jiný. Divák tuší, že úvodní příjemná pasáž nebude trvat věčně. A jak muž postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama, chová se stále dětinštěji, útočněji a sobečtěji (symbolické stažení pod vodu). Přestane na něj být spoleh, jeho veřejná reputace respektovaného dirigenta se tříští, ale v soukromí je to teprve peklo…Vzhledem ke stopáži (a už trochu natahovanému konci) je místy až trýznivé sledovat Martinův duševní rozklad, Barbařino stále větší utrpení a propadání se do beznaděje (i když divák chápe její odmítání skutečnosti). Nakonec ale musí přijít bod zlomu. Vše zlé nakonec může vést ke smíření se s realitou a přijmutí nevyhnutelného…Dávám téhle emočně náročné podívané solidní 4*. (27.05.2023)

Někdo moc stál o to, aby se nám to líbilo, takže to zasadili do hoch prostředí, obsadili to povětšinou krásnými, nebo minimálně sympatickými lidmi, vyšperkovali to atraktivními lokacemi a luxusními interiéry. A to všechno se povedlo, byť byla tato snaha až příliš zřejmá. No, a pak tu byl příběh. Silný, jímavý, ale jaksi příliš intimní- netýkal se mě, prakticky se mě nedotknul. Sobecky jsem při jeho sledování myslel jen na sebe a na to, že alzheimera bych pochopitelně nechtěl dostat, a pokud bych ho dostal, tak bych s ním nechtěl žít. Toto poselství kvituji s povděkem, ambice tvůrců byla nicméně jistě značně odlišná. Já se ale nejsem schopen vcítit do pocitů stárnoucí švédské hudebnice. Lehké to neměla, ale hlouběji neproniknu, kdybych se snažil sebevíc. Proto jsem s tím nesplynul, a proto tomu dávám "jen" 4 hvězdy. // Jinak se k tomu filmu patrně vztahuje jeden skutečný silný příběh- představitelé ústřední dvojice k sobě patřili a byla to paradoxně paní Viveka Seldahl, kdo krátce po natáčení zemřel. Zabila ji rakovina... (26.01.2016)

Film, který jsem chtěl po deseti minutách vypnout s tím, že nejsem zvědavý na avantýry zasněných umělců. Příběh se však náhle rozehrává do hlubokého a dojemného vyprávění. Přesto, že mi postava Barbary připomínala člověka, který přesvědčen o své výjmečnosti a síle, vstupuje do kolejiště s napřaženýma rukama, aby zastavil rychlík, hodnotím na závěr v plném počtu. (19.08.2018)