Flákač

Starý a velmi nezávislý film Richarda Linklatera z roku 1991, který nemá děj a jen sledujeme různé lůzry z texaského Austinu, jak se baví o konspiračních teoriích, Madonnině vaginálním výtěru,.... a všechno další už jsem zapomněl, takže to musely být opravdu píčoviny. Poznámka: už jsem si úplně odvykl koukat v kině na analogový film s hrubým zrnem a nečistotami, což v kombinaci s nekvalitní lacinou kamerou, obrovským plátnem Velkého sálu a čtvrtou řadou, kde jsem seděl, vytvořilo neuvěřitelně hnusný a vyblitý obraz, což se k tomuto filmu skvěle hodilo. (16.08.2018)

Velmi osobitý komediální snímek Richarda Linklatera, v němž kamera putuje od jedné postavy k druhé a vypráví tím řetězec vzájemně nesouvisejících příběhů, z nichž každý je ovšem zajímavý něčím trochu jiným a má styl. V každé epizodě sledujeme jednoho, dva, nebo několik flákačů a jejich eskapády po texaském Austinu. Některé promluvy a dialogy jsou naprosto famózně vypointované, jiné baví zkrátka už jen svou podivností a divák se rozhodně nemá šanci nudit. A ten němý, téměř groteskní závěr nemá chybu! Hned po zhlédnutí bych si to s chutí dal celé ještě jednou. [KVIFF 2018] (08.07.2018)

Hodně nezávislý nezávislák ( náklady 23 000 dolarů ) vyprávěný epizodickou formou. Hlavní postava/postavy neexistují, jde spíše o koláž outsiderů, typických nezávisláckých flákačů s plnou hubou keců ( některé jsou hodně zábavné, jiné méně ). To není zas tak neobvyklé, originální jsou přechody mezi postavami. Když dotyčný odbyde svých "5 minut slávy", kamera ho opustí a zaměří na osobu, kterou např. právě minul na ulici, nebo vedle které seděl v kavárně. Žádný dramatický oblouk neexistuje, propojení také žádná. To a taky působit občas až příliš nezávislácky výstředně sráží Slackera od vyššího hodnocení. (11.08.2006)

Svet Slackera a jeho flákačských existencií nás naoko presviedča o svojej komplexnosti, presahujúcej okraje záberov, doliehajúcej spoza ne cez zvuky, ruchy a fragmenty rozhovorov, nahovárajúce že sledujeme len útržky nezrovnateľne väčšej a bohatšej reality, blížiacej sa tej našej. Svojou častou bizarnosťou, neprirodzenou komplikovanosťou, sebareflexivitou a porušovaním pravidiel štylistiky všedných amerických nezávislých filmov a predovšetkým absolútnou negáciou klasickej naratívnej výstavby, plnej odkazov prevažne historického charakteru, ale naopak sprítomňuje autora v diele (čo doslovne činí v úvodnej sekvencii, kde vystupuje samotný Linklater a divákovi v dlhom monológu podá niekoľko vodítok k interpretovaniu toho, čo v nasledujúcich minútach uvidí) - podobne ako to robí Blowup Michelangela Antonioniho, ktorý v jednom z dialógov cituje. Ambiciózny postmodernistický film o ničom a o všetkom (pozn.: prevažne o Amerike) zároveň, ktorý si zaslúži plnú pozornosť každého cinefila a je ideálnym materiálom pre rozsiahle analyticko-interpretačné štúdie. 90% (21.12.2015)

Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80% (20.06.2018)