Decibely lásky

Michala Davida jako zpěváka opravdu moc nemusím. Mám totiž velmi neodbytný pocit, že jeho všude plno, že vykoukně z každé díry .Na tohle jsem koukala proto, že jsem nutně potřebovala vypláchnout mozek a takový účel byl beze zbytku splněn. Nic víc jsem ani neočekávala. Nic proti Mistrovi, ale role Karla Gotta mi přišla úplně zbytečná. Rudolf Hrušínský nejmladší se po celou dobu usmíval tak debilně, že by klidně mohl zahrát úchyla v parku. Všechno tu bylo dost zvláštně poslepované. No, Diskopříběh číslo 3 se nekonal. (10.07.2018)

Úplný odpad tomu nedám, protože ta hudba se mi v něm líbila, mám prostě rád Michala Davida, ale jinak je to průser. Díky takovým filmům začínám mít pocit, že jsou české filmy nemožné. Ne všechny, ale tady je špatně kompletně všechno, primárně se ale ukazuje, že tvůrci nezvládli vypravěčskou strukturu a za celou dobu neřeknou dějem vlastně vůbec nic. (06.10.2016)

Příběh žádný, tak že dějově nuda. Dávám dvě hvězdičky pouze za hudební doprovod. Celkově je to zklamání. Myslím si, že za tu dobu mohli přijít s nějakým příběhem. Času na to bylo dost. Dyť Discopříběh 2 byl natočený v roce 1991. Osobně bych taky angažoval některé další herce nebo herečky z Discopříběhu. Některé jsem nedávno viděl v telce a vypadají dobře, některé dokonce ještě zkrásněly. (08.04.2017)

Po odchodu z kina jsem si nesla nemalé následky a ptala jsem se sama sebe, co sakra jsem udělala tak špatného, že jsem musela jít se svou mámou na Decibely lásky? Příběh je trapný, nelogický a negradující. Postava Ivy Janžurové na začátku filmu chodí o berli s tím, že má trvale poškozené koleno a na konci filmu jezdí vesele po městě na kole. Celý film je jedna velká reklama na Michala Davida. (20.02.2016)

Hladíkova režisérské premiéra a nejspíš i derniéra si ke mně našla cestu v den, kdy jsem byl podobnému výplachu slušně nakloněn. Kdykoli jindy bych jeho vyprávěcí metody poslal ještě o patro níž, takhle jsem se chtě nechtě smál u výstupu Pavla Horvátha, pár hereckých výkonů mi přišlo téměř fajn a hlavně - filmu, kde v hlavní taneční scéně zcela nepochopitelně zazní nesouvisející Oh, Mandy, zkrátka odpad dát nedokážu. Na druhou stranu by si ho objektivně plně zasloužil. Vyprávěcí postup je totiž zvolen tak, aby divák téměř až do konce pouze hádal vztahy mezi jednotlivými postavami a správná teorie, zda někdo je nebo není něčí potomek, se rovnala radosti z uhodnutého vraha u nejmazanější detektivky. Jedna optimistická hvězda tak zůstává pouze do té chvíle, než začnu příliš rozebírat pohled scénáře na ženské postavy jen jako na trofeje, prostředky odplaty nebo nástroje pokání. (02.11.2021)