Everest

Čekal jsem emocemi nadoraz našláplé drama a dostal jen pár pěkných záběrů Everestu a po něm se prdelící, kvalitní, leč nevyužité herce. Prvni dvě třetiny se nic neděje a když se v poslední třetině konečně začne umírat a zachraňovat, film to už nevytrhne. Navíc mi bylo za těžko sympatizovat s lidmi, kteří se do toho průseru dostali jen díky své ochotě nesmyslně riskovat vlastní život. (05.10.2015)

Nerozhodnost tvůrců, kdo z cca šesti výraznějších postav bude hlavním hrdinou, zřejmě částečně vyplývá z toho, že ve snaze o komplexní pohled na tragédii vycházeli ze vzpomínek všech přeživších a jejich blízkých, namísto toho, aby spoléhali na jeden zdroj (nabízela by se Krakauerova kniha, která ovšem již byla zfilmována jako televizní film Into Thin Air: Death on Everest). Na důkladnější prokreslení postav nezbývá čas a prostor. Jde jen o několik typů, zpravidla tím zajímavějších, čím charismatičtější herec je hraje (suverénní Texasan, lehkovážný americký horský vůdce, zodpovědný novozélandský horský vůdce, skromný pošťák, který si chce splnit svůj sen, milující a pečující ženy…). Přes skicovité načrtnutí postav je důležitá první hodina filmu, kdy jsou nám představovány kromě hrozících nebezpečí vztahy mezi hrdiny, jejich ambice a motivace. Lépe si tak zapamatujeme jejich jména a později i navzdory vrstvě zmrzlého sněhu a tmavým brýlím na tváři rozpoznáme, kdo zrovna křičí na koho. Zároveň jsou srozumitelnější fatální rozhodnutí, která některé z postav učiní (pouto mezi Robem a Dougem) a lépe se orientujeme také v jednotlivých úsecích cesty na vrchol, jež jsou nám s předstihem představeny. Zatímco rozprostřením pozornosti mezi množství postav Everest naplňuje schéma katastrofického filmu, samotné neštěstí zde neslouží k potrestání hříchů, jichž by se nemravné postavy dopustily. Atypicky, zřejmě v úctě k obětem, jde o drama o partě dobrých lidí, kteří se snaží pomoct jiným dobrým lidem (podobný příběh zřejmě brzy nabídne Marťan). Nepřítel, který by mohl být poražen, zde není, stejně tak postava, která by měla na základě prožitého prozřít a prodělat proměnu (kdyby byl vůči své ženě o něco lhostejnější, mohl by tento vývojový vzorec naplnit Beck). Rozhodující je vůle přežít. Na myšlence „musíme si pomáhat“ je něco podobně sympaticky starosvětského jako na striktně lineárním vyprávění bez flashbacku a s jedinou (nepatřičnou) snovou sekvencí. Všechny zprostředkované informace, navenek zbytečné, Kormákur zužitkovává ve druhé, nesmírně intenzivní polovině filmu s úžasným spádem (místy doslova) a jen několika málo sentimentálními momenty (podle nichž je ale strukturováno vyprávění – viz linie s nenarozeným dítětem –, takže nejsou nadbytečné). Neslouží mu přitom k tomu, aby protagonisty konfrontoval s otázkou, která v průběhu filmu zřejmě napadne každého diváka, jenž se horolezectví nevěnuje – proč to dělají? Pravidla hry ostatně od druhé poloviny nestanovují lidé, ale příroda. Cílem je v duchu kinematografie atrakcí (nikoli intelektuálních) okamžitý viscerální prožitek. S odstupem času si uvědomuji, že to není mnoho. Bezprostředně po projekci (IMAX 3D), s doznívajícím pocitem, že jsem právě sestoupil z vrcholku nejvyšší hory světa, mi ovšem přišlo, že nemohu chtít víc. 75% (21.09.2015)

Tahat na Everest bandu obstarožních netrénovaných ko(j)otů včetně vyschlého, astmatického pošťáka, kteří by se za normálních okolností nevydrápali pomalu ani v létě na Sněžku, může jen opravdový bezskrupulózní zku(lm)ysyn za účelem vlastního obohacení. Ale jak už to na tom světě chodí, i sebevětší (s)mr(t) si nakonec v Cesmínovém lese zaslouží oslavný filmeček, plný patetického ajlavjování s ohyzdnými manželkami, pseudohrdinského omrzání a záměrně vyhledané hypoxie. Já vám tedy nevím, dívat se dvě hodiny na to, jak kýčovitě chcípá hrabivý čičus a partička zas(tl)aných amerických snobů, kteří vytáhnou ze šrajtofle mega a půl jen proto, aby pak mohli frajeřit před návštěvami, bylo sice škodolibě příjemné, nicméně můj oblíbený Komár se tentokrát stal obětí tendenčně zpotvořených a Kokakolou oslazených „skutečných událostí“ a těch pár vskutku spektakulárních himalájských scenérií ten žluklý nános nudy a patosu holt nepřekrylo. Takové Kádvojce nebo Nordwandu to nesahá ani po úpatí a mnohem zábavnější a dramatičtější je dokonce i známé horolezecké sci-fi Vertical limit. A tak jediné, co člověku přijde po skončení líto je, že si trénovaný tunelář a profesionální (p)ajzl, pražský krysařík Pavlík Bémů vybral špatnou expedici. Být na téhle, byl by pro mě horský vůdce nekompromisní hrdina a nadšeně fandím alespoň každému prudkému poklesu teploty, náhlé ledové bouři či lavince. *** Právě jste patrně dočetli jeden z mých posledních zdejších zvratků. Vysvětlení a důvod tučných výrazů najdete na mém profilu. (27.09.2015)

Námět, který by zasluhoval Cuarónovu optiku. Jeden mrazivý okamžik (záběr nad mraky na bouři) na celovečerní survival snímek, je bohužel málo. Vztahy, emoce, všechno funguje - zejména díky Keira Knightley, která je opět výjimečná, ale spousta postav nedostává příliš prostoru. Film, který nemá smysl vidět jinde než na velkém plátně. (27.09.2015)

Cesta do místa, kde lidské tělo umírá, v příběhu lidí, kteří moc dobře věděli, jak moc riskují, ale stejně do toho šli. Nic víc, ale určitě ani nic míň. A i když právě onomu sebedestruktivnímu jednání hlavních hrdinů nerozumím, mám díky parádní herecké sestavě pocit, že jsem alespoň nahlédl za první vrcholek. Ta intenzita, se kterou nejvyšší hora světa posílá vstříc horolezcům svoje nástrahy, přibije do sedačky a ve chvíli, kdy se objeví bouře, už se kino otřásá v základech a divák ví, že jde do tuhého. A každé zalapání po dechu pak skoro bolí i ve vlastních plicích. (24.09.2015)