Blue Ruin

Ko-hout, nebo ko-ko...?¬         Tenhle snímek o pomstě mi způsobem projevu připomíná romány L. Céliného, kdysi proslulé, budící dojem, jako by na pozadí příběhu mělo být něco víc, než ona popředná slátanina.¬                 A Blue ruin jde dokonce i dál: ani se nesnaží ten dojem vzbudit; jde o děj, nasolené maso; psychologie postav i dějová jsou mu pojmy cizí, měsíční; estetika v jakékoli podobě (estetika zvrácenosti třeba) jest pojmem přímo martovským. V tomto prostředí odmítám hodnotit jednotliviny jako hudbu nebo cokoli jiného jako pozitiva, takové dílo já mohu ohodnotiti pouze výrazem napsaným jako čtvrté slovo v následujícím odstavci.¬                 Je to stejná kokotina jako daleko výše oceňovaný (a lépe nasolený) snímek bří Coenů "Tahle země není pro starý"; s dalšími díly námětově blízkými, pomstovými, jako na příklad "Cesta samuraje" J. Jarmusche nebo "Les 7 jours du talion" Sénecala a Groua, která nejsou světoborná, ale aspoň načrtají pojmový smysl o vztazích a hře obrazů (tedy psychologii a estetiku) se díla Saulnierova (ani uvedené dílo bří Coenů) neporovnají. (06.10.2016)

Hodne oldschoolový kúsok a nepríjemne fyzický revenge thriller, kde si s hlavným hrdinom užijete pár krušných momentov. Saulnier vsádza všetky karty na minimalizmus a realizmus, ktorý sa postupne mení vo vyhrotenú absurditu. Absurditu, ktorá vonkoncom nie je smiešna, len krutá. Hlavný hrdina je zbabelá šedá myška, zahnaná do kúta, ktorá si prejde borgmanovskou premenou zovňajšku, aby vypustil hrádzu nezmyselného násilia medzi dvomi rodinami. Pomalé tempo, pozvoľné rozvíjanie sprvu trochu tajomnej zápletky, hustá atmosféra a slušná porcia krvavých steakov na večeru. Krásna práca s jednoduchou kamerou a minimalistická hudobná zložka robia svoje. Maconovi Blairovi by som zožral asi všetko, aj keby sa na konci zdvihol a za sprievodu Paradise City odchádzal v tom bielom Lincolne do západu slnka. 80% (29.08.2014)

Není to špatné, pomalu plynoucí obrazy, skládání si střípků skládačky, z bezďáka je zde najednou mstitel, oči vykulené, boží hovádko, ale nakonec dosáhne svého. Při tom pomalém ději ale člověka napadají různé věci, jako třeba kde je policie, co je to přesně ten klan zač (kromě pár náznaků nic podstatného nevíme), jací to byli ti rodiče hlavního hrdiny, a hlavně proč se celou dobu schovával ten chlápek jako bezďák. Pokud mu hrozilo nebezpečí, proč nešel hned se bránit, pokud mu nehrozilo, když třeba jeho sestru (nebo to byla bývalá manželka?) nechali na pokoji, tak se neměl proč skrývat. Proč by až propuštění jednoho z bratrů mělo spustit tuto lavinu? Navíc mi hlavní hrdina s výrazem "neumím do pěti počítat" poněkud lezl na nervy. Asi měl být antihrdinou, do něhož by to nikdo neřekl, ale pak se najednou dozvíme, kde dělal předtím a kamarád mu pomůže. Taky tak nějak najednou. Vše se vlastně dělo jakousi náhodou, i to, že se všichni přihnali do lovecké chaty jen kvůli jedné zprávě, když předtím tam vidělo nějakých pět zpráv. Fakt divné. Má to zajímavou náladu, atmosféru, rozvíjení děje, ale raději nad tím nijak hluboce nepřemýšlet a pustit z hlavy. (21.07.2014)

Intenzivně nedobrý pocit od začátku do konce a ještě dlouho po něm. Jako čistý viscerální revenge movie (zřejmě bez „rape“, což ale není úplně jisté) funguje Blue Ruin bezchybně (a přiléhavější název by mohl znít třeba I Piss on Your Grave). Saulnier omezuje vědomostní rozsah nepříliš komunikativního vyprávění na to, co vnímá a cítí protagonista. Ve zvukové stopě se znepokojivě mísí subjektivní sluchové vjemy se skutečnými ruchy prostředí, takže nikdy jistě nevíme, zda se blíží skutečná hrozba, nebo Dwightovi jen hučí v hlavě. Významný podíl na emocionálním vtažení mají také realistické detaily (vytahování šípu, zastavení tekoucí vody a zhasnutí světla, zvracení ze stresu), dávají nám na vědomou, že v tomhle světě platí pravidla dost blízká světu našemu (což může znít jako banalita, ale u amerických žánrovek rozhodně nejde o zavedený standard). Pouze postavy zde jednají se zvířecí pudovostí dle elementárního evolučního vzorce „zabij, nebo budeš zabit“. Podobně jako ve starých dobrých kovbojkách, kde na dlouhé úvahy a proslovy také nebyl prostor, kde se také věčně řešil konflikt civilizace a divočiny (zde přímo vtělený do hlavní hrdiny, stojícího na pomezí těchto dvou prostorů) a kde byly nejoblíbenějším fetišistickým objektem rovněž střelné zbraně. Výhrady lze mít k příliš letmému naznačení motivací, ale právě minimum informací o tom, kdo a čím Dwighta tak rozhodil, přispívá k zneklidňujícím pochybám, zda je jeho jednání opodstatněné. Film odpověď neposkytuje. Jenom nás řádně vyvede z míry a nechá, ať už se se spoustou protichůdných myšlenek v hlavě nějak popereme. Pro mě jde o jasný znak kvalitního thrilleru. Těším se na Green Room. 80% (03.07.2016)

Formou i tempem bych tento film přirovnat k Wheatlyho Památkářům, no hodnotím o hvězdu hůře, protože i když pominu neucelenost příběhu, sledování konání tlamoidního hlavního hrdiny mě bavilo mnohem méně. Snímek si umí vybudovat takovou neznámem obestřenou atmosféru, akce je pečlivě rozeseta do celé stopáže, s gore efekty si tvůrci také dali práci, jenže jak má být pomsta sladká, když nedostanete pořádně zahořknout. Forma fajn, obsah nic moc. 55% (26.04.2014)