Réžia:
Clio BarnardScenár:
Clio BarnardHudba:
Harry EscottHrajú:
Conner Chapman, Shaun Thomas, Steve Evets, Siobhan Finneran, Elliott Tittensor, Sean Gilder, Ralph Ineson, Jamie Michie, Paul Chapman, Lorraine Ashbourne (viac)Obsahy(1)
Tato moderní bajka pojednává o třináctiletém Arborovi a jeho nejlepším příteli Swiftym. Oba jsou vyloučeni ze školy a ve své vlastní komunitě jsou považováni za outsidery. Jednoho dne se chlapci setkají s Kittem, místním sběratelem starého železa, a začnou mu pomáhat s prací, k čemuž používají pouze koně a povoz. Swifty to od přírody s koňmi umí, zatímco Arbor se vydává v Kittenových šlépějích – chce na něj udělat dojem a přijít tak k penězům. Kitten však i navzdory tomu upřednostňuje Swiftyho. Arbor se následkem toho cítí raněný a odstrčený a mezi oběma chlapci narůstá propast. Když se Arbor začne chovat stejně chamtivě a vykořisťovatelsky jako jeho velký vzor, napětí se stupňuje a vrcholí tragickou událostí, která je všechny nenávratně změní. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (63)
Jedna věc se zřejmě nikdy nezmění. Vlastně dvě věci. Velká Británie nikdy nepřestane točit výborné a silné filmy a Česko je zřejmě zase už nikdy nebude umět točit... Snad žádní dětští herci nedokáží hrát s takovou přirozeností, lehkostí a až mnohdy mrazivou opravdovostí jako právě ti angličtí hoši a děvčata. Už mnohokrát mě o tom přesvědčili a pokud to tak bude i nadále, bude britská herecká elita i nadále jen vzkvétat, a to už od dětských let. Jaký protiklad oproti naší filmové a herecké situaci, která zde již nějaký ten čas vládne... Sobecký obr přináší pohled do té nižší sociální třídy, bídy a těžkého života, který vytváří tvrdé a nebo naopak slabé, či s nelehkým údělem smířené lidi. Conner Chapman je opravdový "scene stealer" a doufám, že o něm ještě uslyšíme. Závěr filmu, který následuje po jisté tragédii, je emocionálně hodně nabitý. ()
Jaký je rozdíl mezi britským sociálním dramatem a mysteriózním thrillerem? Žáádnýýý! Obojí je zdánlivě neskutečné... Špatná zpráva je, že se i my stylem života blížíme mílovými kroky ke zmatkům v žánrech, jsme totiž mimořádně chytlaví k přebírání negativ od zemí, které obdivujeme, takže doba, kdy dítě nazve matku idiotkou zasranou a ta řeší problém obviněním školy ze selhání, je již blízko... jen co začnou dětem zabírat energiťáky, které si oblibují stejně, jako Arbor a Swifty, z kombinace s ADHD a nefunkčnosti rodin pak vzejde nová generace... The Selfish Giant mně namíchal výživný koktejl pocitů - od nenávisti k sběrným surovinám, přes znechucení, bezmoc a vztek, až po obdiv k dětským hercům i ocenění přístupu k tématu... ale úplně nejlepší je, že jsem se jednou mohla cítit jako aristokratka s tím nejlepším vychováním, které mi poskytlo návod k umění žít... ()
Tvrdá ostrovní rána do břicha, ve které se režisérka nemazlí ani s hrdiny, ani s divákem samotným. Malý Arbor pro mě osobně ztělesňuje to, co bych jako učitel v životě nechtěl mít posazeno ve třídě, a přitom si postupem času říkáte, že tomu arogantnímu, sprostému frackovi vlastně pomalu ale jistě začínáte fandit. Mám tomu trošku za zlé to, že toho okázalého "sraní mramoru" se v devadesáti minutách najde možná až příliš (a přitom kluci umí občas zahláškovat opravdu vtipně) a že k tomu ohňostroji to směřuje možná až příliš okatě. Ale tím, jak tvůrci pracují s náladou počasí a minimem hudby to nakonec ve výsledku vyzní přesně tak surově, jak původně bylo zamýšleno. Přesně ten typ filmu, který z domácích sociálních dramat dělá neškodné "člověčinky" až příliš silně. ()
Radost mi dělají ženy na Ostrovech... Andrea Arnold oživila tradici sociálního dramatu nebývalým důrazem na lyrismus, Clio Barnard pokračuje - fenomenální je hlavně práce s krajinou, která po čase ztrácí geografickou konkrétnost a stává se univerzálním a snovým prostorem kolem postav, prostorem mlhy, bzučení elektrických drátů, pasoucích se koňů i rozbouřených domácností. Další silou Obra je práce s postavami a absolutně přesvědčiví dětští herci, kteří projevem splývají se sociální periferií a ještě zvládnou svoje charaktery vnitřně rozvíjet. Právě vztah Arbora a Swiftyho překlene i jedinou zásadnější vadu, kterou je předvídatelnost celé historky. Díky nim i díky neobyčejné uměřenosti Barnardové režie (prolíná se v ní bezprostřednost a funkční lyrismus) představuje katarze příběhu uvěřitelný a jímavý okamžik. Nezvyklá práce s wildovským motivem zahrady a její strážce, oběti a bezpodmínečné lásky je unikátní a odlišuje Sobeckého obra od celkem početné konkurence. Občas by se dalo namítat, že některé obrazy jsou navíc a film ponouká k cynickému odmítnutí, jenže on má jednoduše takovou vnitřní sílu a senzitivitu, že strhne i při vědomí dalšího průběhu. Paralela s Andreou Arnold není účelová - i Barnard se dokáže vcítit do postav, vystihnout jejich vnitřní pochody a odrazit je v krajině, i ona se vyhýbá "systémovým" kontextům a soustředí se na vnitřní svět hrdinů. Intenzivní zážitek a velký nesobecký objev. ()
Nějak mi ty současné britské filmy nesedí. Je na nich zajímavé to, jak jsou dělány syrově, jak jsou herecké výkony přirozené, ale stejně mi prostě nesednou, a to ani v takovém případě, kdy se jedná o snímky silně emotivní. "Sobecký obr" takový je, zejména představitel hlavní role je zde naprosto výborný, ale stejně si nemůžu pomoct, tohle nejsou filmy, co mě chytnou za srdce. A mohou být sebepřesvědčivé. ()
Reklama