The Invitation

Atmosfericky hutná a napínavá psychologická hra s divákem, který od začátku tuší nějaký zádrhel, ale tvůrci mu každých pár minut vnucují jiný názor. Tyhle filmy obecně mají plusové body za neustálé napětí a touhu zjistit rozuzlení příběhu a tenhle typ se mi většinou dost líbí. Má to do poloviny hodně pomalé tempo, které ale nahrává žánru a pomáhá filmu v budování základu, na kterém se dá dále stavět. Ti, kteří se přes prvotní menší “nudu” překoušou se ale dočkají nabitého závěru s originální pointou a obrovský plus je i finální minutovka, která pointu ještě zavřsuje. Místy mi film dokonce připomínal Would you Rather, který mám dost rád, takže jsem ve výsledku dost spokojený, protože takhle rozjetou paranoiu jsem dlouho neviděl. (30.05.2020)

|0%| Co tímhle chtěl básník říci, to fakt netuším. Po nedávném videobéčku Female fight club, kterému jsem udělil odpad, jsem si myslel, že následující film mi spraví chut. A ono hovno. Začátek je pro mě dost chaotický. Seznámíme se tu s velkým množství postav. Sotva se orientuju kdo je kdo. Hlavní hrdina je takový kříženec houmlesáka a Ježíše. Vypadá dost zarputile, sklíčeně – nebavil mě. Jeho flashbacky s tragickým úmrtím jeho rodiny mě absolutně nedojali, ani nebyli moc smysluplné. Velká nuda, až když uběhne snad hodina filmu, kdy tu každý podivně konverzuje v domě, se začne něco dít a ani to mi nedávalo moc smysl. Finální vyvraždovačka mi přijde trapná, leccos jsem pochopil, ale stejně se neubráním pocitu, že to bylo celé nelogické. Možná, že je chyba i ve mně – celé jsem to nepobral. No, kurva to jsem si dal, do píči už! (24.08.2017)

On takový sraz po letech může být někdy dost opruz. Vezměte si například takového mě. Zrovna nedávno jsem byl pozván na výroční setkání dosud bezkonkurenčně nejzářivějšího ročníku Hornického učiliště v Orlové Lutyni, tedy mého. A že jsme byli hvězdy! Dvaadvacetihlavý soubor se kvocientně blížil ke krásné sto padesátce, sice v součtu, ale na to sere pes, a to v celé historii ústavu nikdo nepamatuje. A to víte, jeden chce být za šviháka, tak si koupí korzet, na čtrnáct dní vysadí lahváče, schválně parkuje svou vytuněnou felícii až 100 metrů od baráku, aby působil vysportovaně, složitě si vytrhává chlupy z nosu a uší, holí záda, cáká se Pitralonem a pečlivě lepí načechrané tupé sekunďákem, aby mu náhodou neupadlo, až bude na parketě divoce máchat přehazovačkou na Kabáty. Pak nadejde den D a vy s usilovně zataženým panděrem, v nejlepších hadrech od Vietnamců a depilovaným obočím, okázale pašujíc melouny mezi atrofovanými bicáky s povislou kérkou FCB a rachitickým hrudníčkem, ležérně atletickým krokem vplujete do krepovým papírem nazdobeného sálu Kulturního domu Petřvald, načež zjistíte, že celá ta úmorná snaha byla totálně na piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že přišla vniveč. Dvě největší a taky jediné mrdny ze třídy mají každá špatně oholené vole, pod námahou sténajícími šaty navlečené tři pneumatiky Myšelín a v náruživé konverzaci o tříselných mykózách, svědivých vaginálních výtocích a pásových oparech na sebe prskají Ostravský kahan. Obklopeny jsou partičkou proplešlých otyloňů, hltajících každé jejich tlusté slovo a slintajících si na fiží ještě z dob, kdy Dýtr Bólen fistulí ojížděl Žeronýmův Kedylek, protože ty vlastní prasnice, co mají doma, jsou trojnásobné. „Co tu, kurva, dělám?“, probleskne vám hlavou, elegantní otočkou nastavíte obdivným pohledům těch dvou, nyní okouzleně ztichlých dojnic vkusnou nášivku Ajronů na zádech, kterou zároveň propalují závistivé oči všech zfotrovatělých papučáků, a vyrážíte rozehrát osvědčeného Oldřicha Nového na nějakou do bezvědomí ožralou dvacítku na Stodolní. *** Tohle rozhodně není ten případ. Partička sympatických lidí včele s Tomášem Tvrdým-y ryloudyt a jedna neskonale odporná obluda s bradavicí mezi očima rozehrávají interesantní, zábavnou a dialogově vycizelovanou psychotaškařici, u níž by se skvěle gradované napětí dalo krájet, decentně vypointovanou roztomilou vybíjenou. Soudným divákům chladně doporučuji jako obvykle ignorovat výtěry zdejších sebestředných teploušů (J*A*K*U*B měl ovšem tentokrát světlou heterochvilku, asi jej opustil gayfriend), upnout se k jedinému prokazatelně objektivnímu, vkusnému a správně orientovanému filmovému kritikovi na internetách, tedy mně, a jít do toho naprudko bez lubrikantu. (06.06.2016)

Perfetti sconosciuti done right. Scénáristický masterclass v disciplíně co nejpomalejšího odhalování příběhu, čemuž ještě navíc stojí v cestě velmi racionální, odtažitý a skeptický protagonista, který dělá přesně ty věci, které (si myslíte, že) byste dělali na jeho místě v tu danou situaci a nenechá se příběhem zmanipulovat ani vybočit. A přesto až do poslední chvíle si nebudete, stejně jako on, úplně jisti zdali jste součástí jízlivého společenského dramatu nebo "pouhé" trpělivé žánrovky. Epilog je sice trochu přepísklý, ale mám pocit, že nás na chvilku ten film nechal pozřet na absolutní zlo a to se vždycky počítá. (09.07.2023)

„DNES V NOCI SE PROJEVÍ NAŠE VÍRA. NEJTĚŽŠÍ JE ZAČÍT. UDĚLAT PRVNÍ KROK…“ /// Výjimečná noc, tuze zvláštní společnost (oslavující lahvemi za miliony dolarů) a dům plnej vzpomínek. Will na sebe od začátku bere odpovědnost za hustou psychózní atmosféru, která většinou tomuhle podivínskýmu večírku sluší. Osoby si, místo toho aby hráli flašku, vyprávěj děsivý životní zážitky (zabít manželku bylo fakt špatný…) a zábavný je hlavně to, že nevím, kdo je vlastně magor, páč situace se na frontě se mění každou minutu. Osvětlující finále jsou fakt nervy a závěrečná pointa úsměvná (černě). Psychothrillerová hra na debila, který ovšem chvíli trvalo, než mě vcucla. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) K tomu, abych si připadal jako debil stačí, aby lidi mluvili. 2.) Věřím. 3.) Thx za titule „titulkomat“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (01.05.2016)