Dohonit vítr

[FebioFest 2014, Praha] Milý festivalový snímek, který především díky krásné norské přírodě a hláškujícímu dědovi určitě stojí za zhlédnutí. Právě postava dědečka Anny je nejen tím, co drží film pohromadě, ale zároveň i důležitým faktorem, díky kterému komorné (samo o sobě nepříliš zajímavé) drama nespadá do roviny absolutní nudy. Malá, byť malebná vesnička, ve které se děj odehrává toho totiž moc nenabízí a ani vedlejší postavy příliš nezaujmou. Celkově u mě ale převládla spokojenost - 4* a mé doporučení jsou tak zcela na místě. (14.04.2014)

Mně se na severských filmech líbí mimo jiné ještě jedna věc. Nechají divákovi volný prostor, nenaservírují mu to všechno do puntíku, ale máš fantazii a oči, tak taky trochu přemýšlej. To podstatné se stejně postupně dozvíme, ale viděli jste Anniny oči, když šla k babičce s kopretinou v ruce? Ty slzy a smutek? Annu hrála Marie Blokhus výtečně. Její city, které nám odkrývala buď právě v těchto situacích a nebo ty umně skrývané, kdy byla v blízkosti Havarda byly dokonalé. Byla to směsice emocí nejen těch, které na mě vykukovaly z několika tváří hlavních protagonistů, ale kde se měly možnost projevit i u mě, když jsem například sledovala dědečkovu proměnlivou náladu a postupné sbližování se svojí vnučkou. K tomu vhodný hudební podkres a exteriéry, po kterých jsem měla touhu zamířit tam alespoň na jeden týden a pokochat se osobně tou nádherou. (12.01.2015)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)

Kamera.Nádhera. A příběh...ten nevlídný sever, kde i léto vypadá jako říjen, musím uznat, má svoji podmanivou krásu. Uznávám nerada, já teplomilka. Ale musím. jedna zemřelá babička a její vnučka, přijíždějící na radu svého snoubence , za svým ovdovělým dědečkem, se kterým, zdá se, to nebude mít zrovna jednoduché. Starý život vyplouvá na povrch a odkrývá nejedno bolavé tajemství. A konec trochu naděje...snad.. Vynikající herecké výkony a hudba, moc hezký film. (31.08.2015)

Příjemný komorní snímek, který si tak pomalu plyne a postupně lehce načtrtává, co se stalo v minulosti hlavních postav. Za největší devizu filmu považuji nádhernou scenérii, nejspíš se to natáčelo v severním Norsku, takže by díky golfskému proudu by nemuselo být nesnesitelné do této oblasti zavítat. (25.03.2014)