Dohonit vítr

Příjemný komorní snímek, který si tak pomalu plyne a postupně lehce načtrtává, co se stalo v minulosti hlavních postav. Za největší devizu filmu považuji nádhernou scenérii, nejspíš se to natáčelo v severním Norsku, takže by díky golfskému proudu by nemuselo být nesnesitelné do této oblasti zavítat. (25.03.2014)

Febiofest, povedená věc, přišlo mi tenkrát. Na druhé či třetí rande. Příjemná náladovka, severská pocitovka, léto na jihu Norska, návrat domů, jeden pohřeb a jeden (možná) návrat. Byl? Nebyl? Sám už nevím… [70%; 2015 Cinestar Anděl] Příjemné, civilní, nepřehrávané, ze severu, opravdové. O návratu domů, rozkrytí minulosti, najití smyslu a cesty dál. Ostrov někde u norského pobřeží, písečná pláž, co mi připomněla Lofoty stejně jako dřevěné domky s červeným nátěrem. Fouká, většinou je zataženo, ale tráva je v létě krásné zelená a vzduch dýchá svobodou. Krásnej film. [80%; 2020-03-02 Home sweet home] (26.02.2020)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)

Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem… (07.04.2018)

Anna přijíždí kamsi na norský venkov k mrzoutskému dědečkovi na babiččin pohřeb. Děda je naštvaný na celý svět, protože nejen že ovdověl, ale před časem přišel i o syna a snachu, Aniny rodiče. Jak už to tak bývá, hrany se časem obrušují a vnučka s dědou nacházejí k sobě cestu. Dobré, ve druhé půli emocemi nabité drama. (14.08.2019)