Siedmy kontinent

Môj štvrtý film od Hanekeho. Už po prvých troch som ho zaradil do mojej Top 10 a Siedmy kontinent iba potvrdil, že to bola dobrá voľba. Hlboko ma sklamalo iba jeho 71 fragmentov. Práve Siedmy kontinent (alternatívny názov Cesta do Austrálie je tiež nápaditý) mi pripadá ako nejaká skladačka, mozaika, u ktorej každý pridaný kúsok približuje divákovi hrozivú podobu výsledného diela. Obraz spokojnej rodiny, žijúcej v materiálnom dostatku začína deštruovať pre mnohých nepochopiteľná žieravina, ktorej účinkom sa plánovite, systematicky (inak to aktéri snáď ani nevedia) približuje neodvratný koniec. Ešte aj rybičky na koberci, tak ako v správnej tragédii, poskytli chvíľkovú nádej, že to nakoniec neskončí až tak zle. Ale Haneke, to je kat všetkých nádejí. Pre niektorých ľudí by mal byť na recept. (14.12.2010)

Osamocené a na první pohled ničím zvláštním nemotivované bloudění v útržcích a detailech každodennosti, doprovázené krátkými zprávami, které jakoby odkazovaly k aktivitám Baaderovy skupiny, a odkazy ke smrti, se postupně ukazuje jako vnější skořápka dlouhodobého a plánovaného procesu spějícího k utajenému a dohodnutému cíli životní cesty, k sebenaplnění prázdnoty negací své existence. Eliminace a destrukce v části třetí je popisována stejným filmovým jazykem a s touž mechanickou lhostejností a chladem jako útržky "produktivně-konzumní fáze" života rodiny. Odtažitost, s jakou jsou zaznamenány lidské každodenní úkony, připomíná přírodopisné behaviorální snímky. Haneke se snaží vynechat tvář a nahradit ji detailem. Kamera se soustřeďuje na opakující se pohyby, pohyby opakované v každé další analogické situaci, čímž zvyšuje pocit vyprázdněné automatizovanosti provázené erupcemi blíže neurčeného smutku. Reakce na přítomnost smrti jsou chladné či vůbec žádné. Jediná smrt, která rozjitří emoce rodiny chystající se přestěhovat na sedmý kontinent, je smrt bezbranných mlčenlivých tvorů, kteří neuzavřeli "dohodu". Sedmý kontinent je opravdu nevšedním zážitkem propracovaným v každém detailu ... (13.03.2011)

Vždycky když se dívám na nějaký film, prvořadým kritériem hodnocení je, jestli vidím, že tvůrce ví, co dělá, nebo to náhodně střílí, jak mu to přijde dobrý. U Hanekeho o důkladném promyšlení výstavby snímku nepřemýšlím, to tam prostě je. Další otázka ale je, jestli s jeho stylovými volbami (a s mravními východisky) souhlasíme. A tady už mám problém. Scény ničení domu jsou prostě strašlivě zdlouhavé. Dá se sice uvažovat nad tím, že tím režisér zprostředkovává divákovi informaci, kolik času zabere zničit všechen balast věcí, kterými se obklopujeme - z čehož se pak stává důkazní materiál pro kritiku konzumu. Já ale úplně nevěřím, že divák potřebuje sledovat deset minut záběrů na stříhání triček, aby tohle všechno došlo. Střih funguje už od počátků kinematografie jako prostředek narativní zkratky, která je všeobecně sdělná. Ve výsledku: Sedmý kontinent stojí a padá na úderné pointě, což z něj dělá film na jedno použití. Přesto sílu a vypovídací hodnotu nepostrádá, jen už si ho nepustím znovu. (14.08.2019)

Tomuto filmu bych šupem stáhla plné nebe hvězd. Tak sugestivně vybudovanou atmosféru na pouhém znázornění stereotypního, blahobytného života jedné rodiny hnedtak neuvidíme. Po zdánlivě banálním začátku, který ale ani za mák nemůžu nazvat nudným, protože každý záběr má svou opodstatněnou důležitost, se postupně dostaneme k momentu, který nás zchladí jak ledová sprcha, protože se nám rozsvítí, kam celý děj vlastně kráčí. A pak už jsme jen vtaženi do víru (radikálního) dění, že zapomínáme k čemu slouží naše plíce. Takhle zatajený dech bych neměla ani kdybych seděla o půlnoci v opuštěné kadibudce uprostřed hlubokýho, sibiřskýho lesa. Máte můj kompliment, Herr Haneke! Proč teda ubírám hvězdičku? Za ty reálné osoby, které poskytly námět k tomuto snímku. A za všechny jim podobné a jejich postoj k životu. Za jejich nekonečné sobectví. Důvody, proč se rozhodly k vyvandrování do tramtárie jsou pro mě neakceptovatelné. Nesdílím žádné sympatie, natož lítost s lidmi, kteří si neváží dobrého bydla. (19.08.2010)

Jeden z nejošklivějších filmů, které jsem kdy viděl. Není to nic jiného než rouhání životu. Rádoby "umělecké" prvky, jako jsou dlouhé záběry na detaily postav bez hlav, mytí auta v mycí lince nebo idiotské dlouhé černé přestávky, mají zřejmě dodat tomuto dílu punc nevšednosti i co se týče formy. Dle toho všeho bych tipoval autora filmu (až už je natočen dle skutečné události) na klienta psychiatrické kliniky ... případně ještě na někoho daleko horšího.... (05.03.2013)