Funny Games

Ze začátku napínavý a docela reálný thriller, ale postupem času utahané a nudné. I tak musím uznat, že si Haneke s divákem hraje dobře a snímek je tak dobře natočený, že i když vás nebude bavit tak se prostě do konce podíváte, protože vás konec bude zajímat. Herecky už ne tak dobré jako americký remake. (15.02.2012)

Funny Games Michaela Hanekeho nabízí zamyšlení nad stále jednodušší konzumací nasilí a vybrušuje nápady z předchozích filmů, jak to udělat co nejúčelněji. Nevím, v jakém stadiu byl v roce snímku vývoj reality show, ale Haneke tímto filmem staví diváky před jednu takovou. Několikrát dokonce jeden z mučitelů promlouvá na kameru a ptá se nás. Jakobychom měli možnost ovládat ten uzavřený svět a jejich oběti. Účel toho měl u mě za důsledek jakýsi pocit studu z toho, jak prostě dokážu snést podobné drama a situace. Stejný pocit přišel se spožděním po scéně, kdy se manželka má poníženě svléct a kamera sleduje pří svlékání pouze její tvář, avšak jakési skryté tužby v nás už netrpělivě čekají, kdy se objektiv vydá níž či kdy zabere celek. Arno Frisch je ve své roli působivý, neboť dokáže tyhle spratky zahrát velmi chladnokrevně, jak to ostatně dokázal už v Bennyho videu. Haneke se vyvarovává příběhovým klišé a zatímco čekáme na zvrat, který by obrátil role a dospěl k nějakému pošramocenému happy-endu, jeho náznak opravdu v jednom momentě přijde. Ovšem 'funny games' ještě neskončily, chceme více, takže stačí 'remote' a můžeme pokračovat. (08.05.2008)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Myslel jsem, že i zrůdnost má své meze, zřejmě ne. Bohužel tohle se opravdu děje a přibývá toho. Rozmazlení nynánci, znudění tím, že mají všechno a žijící v degenerativní realitě stupidních počítačových her. Si chtějí zahrát ,,na živo,,. Lituju hlavně staré a bezmocné lidi. Společnost z nich dělá hloupé a otravné příživníky a podobných forem násilí vůči nim přibývá.Tenhle film není pro normálního diváka a jak to už napsal Tom Hardy odsuzuje a ironizuje i ty kteří se na násilí rádi dívají. (30.06.2012)

Opravdu hnusný film. Dva znudění úchylové terorizují klidné rodiny. V kinematografii nic úplně nového, nové je spíše zakončení, byť od poloviny filmu je vám na beton jasné, jak příběh skončí. Podezírám režiséra (od kterého se mi, narozdíl od řady jiných, líbila velmi Pianistka), že tentokrát chtěl jen šokovat, překročit onu pomyslnou hranici, ukázat: hle, spravedlnost a dobro neexistují! To ví řada lidí i bez tohohle snímku. Bezmocnost diváka je podtržena jeho vtažením do hry, když je oběma sadisty několikrát oslovován. Chápu význam dlouhých záběrů pro celkové vyznění filmu, avšak já si vzpomněl na sovětské filmy, kdě ani dumajut, dumajut, dumajut.... a docela mi to vadilo. Z herců mne zaujala jedna z hlavních hrdinek - S.Lotharová. Její přerod během tyranie byl uvěřitelný, ostatní přicmrndávali a ti dva unuděnci v rukavicích byli těžce amatérští... Psychologický thriller jako studie násilí ve společnosti. Horror ne! Co na tomhle filmu je strašidelného? Napětí přece není strašení... (14.05.2012)