Poslední cyklista

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Tohle skutečně točil ten stejný Svoboda, který režíroval Skalpel, prosím a Udělení milosti se zamítá? Melodramatické, šablonovité a kýčovité dvoudílné televizní dílko se mohlo opřít o celkem slušný námět. Jenže místo toho se zapřelo o citově vyděračský a hlavně velmi plytký scénář. Herecké výkony bohužel také odpovídají dnešnímu českému standardu. Za pozitivum snad lze považovat pouze to, že ze Štěpána necáká přes obrazovku pot až do osmé řady, jako v divadle. Ale zpět k samotnému filmu. Možná bych se přenesla i přes telenovelové zpracování, protože dojem z něj mi dokázala vynahradit hudba. Ale nepřenesu se přes první z obou happy endů. Je známo, že dějiny píší platící vítězové. Ale zajít až tak daleko, aby vlak musel dojet zrovna do Třemošné a tudíž ho museli objevit hoši z US Army, to je celkem velká síla. Už mám dost té manipulace, že Československo osvobodili Američané. Odmítám to přijmout, silně totiž pochybuji, že by se hrdí Amíci byli ochotni navléknout do sovětských uniforem a hovořit rusky, aby nebylo poznat, že naše území osvobodili oni. Do roku 1989 nás osvobodili jen a jen Rusové, nyní jen a jen Američané. Už to lhaní začíná být nudné. (15.05.2014)

Tak nějak nevím. Svoboda je vynikající režisér, a kde to jde, tak se to potvrzuje (třeba v minimalistických gestech, jednoduchém vysvětlení scény - třeba v závěru stačí, když zazní angličtina - nebo v úsporném herectví, které z herců dostal. Rovněž se mi líbilo - spíše u 1. dílu, že to jde rodinným směrem, jistého skrývaného dramatu. Jenže pak jsou zde pasáže, kdy nevěřícně vrtím hlavou. Třeba celá ta zkouška muzikálu mi přišla přetažená a zbytečně rozvleklá, ačkoliv skrývá hořkou pointu. Byly zde scény zbytečně dlouhé, nijaké, odvádějící pozornost i vcítění. Pak se člověk z nudy zaměřil na detaily, a najednou vidí - vlak plný lidí, kteří několik dní někam jeli, a vylézají z vlaku v nažehlených vězeňských oblečcích, nikdo není špinavý od výkalů, to na autentičnosti nepřidá. Navíc tento druh filmů už silně začíná zavánět něčím, co bych nazval princip kolektivní neviny. Všichni židé jsou a byli vlastně hodní, moudří, krásné bytosti. Nenarazil jsem na film o této problematice, kde by měl žid nějaké negativní povahové rysy. Což mi přijde poněkud nereálné. (12.05.2014)

Nebýt druhého dílu, hodnotila bych mnohem ( konkrétně o dvě hvězdy) výše, protože první část byla kompaktní a měla nějakou výpovědní hodnotu sama o sobě. Druhá část mě svým Brundibárem, velkými časovými skoky a zejména nelogickými kroky (chování matky po příjezdu - to opravdu myslí vážně?) zkrátka nepřesvědčila. A tak mi po tomhle filmu zní v hlavě pořád jen ten vtip, kdo že může za druhou světovou válku... Židi a cyklisti. Jestli je to dost, to ať si přeberou autoři. Natočit film o Židech a terezínském ghettu není jen o tom, že to celé převedeme do vizuálu, ale musí to mít i nějakou myšlenku a držet pohromadě jako celek. A to Poslední cyklista nemá, ač ty úplně poslední scény se snaží dokázat opak. Ne, je to příliš silně našroubované na celý příběh, a to se mi nelíbí. Od podobných filmů čekám, že mě donutí přemýšlet, a ne že mi ukáží i život za kamerou. (12.05.2014)

Tomáš Topfer mě jako scénárista překvapil. Stejně tak to bylo s Vincentem Navrátilem a Sabinou Rojkovou. Jsem zvědavá, co z nich obou vyroste. Téma příběhu bylo silné, ale zpracování bylo uspávající. Pořád jsem se snažila hledat nějaké záchytné body, které by upoutaly mojí pozornost, pokud tedy zapomenu na Brundibára a Renatu Drossler. Ta tam byla asi jenom pět minut, možná, že ani to ne. Ale na ní se zapomenout nedá. Úplně mě z ní mrazilo v zádech. Ta gestapačka u vlaku jí fakt sedla. (06.06.2014)