Birdman

Něco takového tady ještě nebylo - myšlenka, která mi v kině vytanula na mysli asi po 15 minutách a změnila se v jistotu dlouho před závěrečnými titulky. Film takhle nadupaný intertextuálními odkazy, aluzemi, metakomentáři o filmovém a divadelním průmyslu, hereckém umění, popkultuře; který je zároveň děsně vtipný a děsivě smutný; a který je natočený zcela dechberoucím, novátorským způsobem... patří neoddiskutovatelně k nejsvěžejším dílům nového století. Každopádně ho musím vidět znova, než vyplodím něco konkrétnějšího. (20.01.2015)

Emmanuel Lubezki je můj nový superbůh. Ač se technickými aspekty filmu zpravidla nezaobírám, protože na to zde máme přehršel jiných kvalifikovaných odborníků, jenž si masochisticky libují v deskriptivní analýze každého hovna, tak u Birdmana a jeho hypnotického hávu se prostě musím na chvíli zastavit. Natočit totiž film formou kontinuálního záběru bez hmatatelných střihů je zkrátka epic win a já u toho div nezačal ovulovat. Kdybych byl film, tak chci, aby mě udělal Lubezki. Na pozadí technicky brilantního umu se odehrává zdánlivě tuctový příběh schizofrenického geronta s absencí uznání a herecký karneval všech přítomných figurek divadelního universa. Obzvláště si musím vynachválit madam Emmu, ze které nám vyrostla šukézní buchta mrduchtivých rozměrů, tu zkušeně přeříznout za rudou gardinou, tak si můžu svým seznamem životních priorit vytřít prdel a v klidu zdechnout na syfilis. Emmu bych si, jakožto pravidelný divák Pomalých stravenek, dokázal představit v nějakém hezkém perverzním pornu. Ale nebudu si nic nalhávat, tenisový loket bych si poctivě uhnal, i kdyby hrála v přírodovědném cyklu o růstu obilovin. Birdman mě zkrátka dokonale pohltil a dokázal z jinak suchopárné filmařiny vytřískat kurevsky originální parádu za pytel bludišťáků. Bravo! (20.01.2015)

Hrozně mě vtáhl způsob jakým je to natočený. Kamera furt sleduje Keatona a až skončí jeho scéna jednoduše si vybere dalšího protagonistu a jede se dál. Furt. Dvě hodiny. Nonstop. Bez oddechu. Je to strašně intenzivní a i když mě všechny dialogy úplně nepřesvědčily, tak prostě nemůžete popřít, že ten film žije. Má jasnou tvůrčí vizi a muselo bejt těžký to natočit. Fellini by z toho měl orgasmus. Emma Stone to pro mě herecky ovládla, oproti tomu Naomi Watts jsem tu brečící scénu vůbec nežral. Znova bych si to nepustil, ale teď jsem toho fakt plnej. Btw doprovod na bicí, jakoby vypadl z Whiplashe :) (23.03.2015)

Působivý film, nejspíš nejlepší Iñárritu. Sice poněkud čitelné a nepřekvapivé, ale jednozáběrová hektičnost dodává určitě dostatečnou intenzitu. (Jinak myslím, že princip divadla tkví v ohraničenosti prostoru a statice než v absenci střihu, takže ve mně Birdman divadelnost rozhodně neevokoval o nic víc než Gravitace. Jasně, hodně se tu zmiňuje vedení herců a nastupování postav na scénu, ale rozhodně na mě Birdman působil v důsledku velmi filmově spíš než divadelně.) (09.01.2015)

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)