Fair Play

Doping v športe, ale celkove napravovanie jedálneho lístka mladým športovcom zo strany lekárov, masérov, diétnych poradcov aj astrológov a liečiteľov a výživových poradcov len utvrdzujú, že nacizmus vôbec nezmizol. Nezmizol za nacizmu, nezmizol za boľševickej despocie (respektíve boľševického kapitalizmu), ako ukazuje film a nemizne ani dnes, čo zase potrvdzujú publikované anabolické česko-slovenské dopingové aféry po roku 1989. "Dobre mienené Rady" trénerov a chemikov by sa totiž počúvať mali, nie? Nezriedka ide o výživové príkazy v záujme dobrého výsledku. Na možný rozvrat organizmu po skončení kariéry, pretekov, turnaja sa nemyslí. A vôbec pritom nemusí ísť o zakázané látky. Stačí striktne určiť skladbu jedálnička a zdravie športovca určené na roky dopredu. Film ukazuje celú tú šialenosť poukázaním na štruktúru zodpovedných: od tajomných eštébácko laboratórnych celebrít, ktoré testovací anabolický program zadajú, dajú si od športovca podpísať jeho dobrovoľný súhlas s chemickým zasieraním organizmu, cez následných, strane prispôsobených lekárov - kontrolujúcich a vyhodnocujúcich úspešnosť dopingu, cez kolegyňu - bežkyňu - spoludopujúcu dievčinu. Významnú úlohu zohráva priposraný tréner a matka. A ak si niekto myslí, že ide iba o obraz zvráteného režimu: má pravdu. Akurát, že ten režim tu s jemnými modifikáciami (v podobe preskupenia priorít niekoľkých ľudských práv, uvoľnenia slobody prejavu a cestovania a čiastočne podnikania) existuje naďalej. (18.11.2014)

Dlouho jsem v kině nezažil tak intenzivní, ale zároveň strašidelný zážitek. Fair Play se na první pohled tváří jako klasické sportovní drama. Do té doby jsem si ale uvědomil, že klasické sportovní drama je pojem, který mě naučil vnímat až Hollywood. Takže najede se původní kostra, někdo si klade nějaký cíl, nejde mu to, pak mu to jde, ke konci se stane průser, ale vše se vlastně zvrátí v happy-end. Tady je to jinak. Fair Play je sice o sportu, ale zároveň je i o tehdejší době. A řekl bych, že je hlavně o té době. Judith Bardós zahrála naprosto božsky. Civilně, lidsky, přirozeně. S její maminkou, kterou hraje Aňa Geislerová, jsem si říkal, že kdyby se nejednalo o film, dokázal bych jejím pocitům hodně snadno uvěřit a věřil bych i tomu, že se jedná o sousedky ze stejného patra bytovky, ve které bydlím i já. I díky tomu jsem s nimi prožíval všecko. Dokonce i celou tu řadu nezodpovězených otázek. Třeba situace s jejím tátou podle mě mohla být trošku lépe vyřešitelná. Já si třeba nedokážu představit, že bych opustil rodinu a emigroval kvůli režimu do ciziny. Stejně tak si ale nedokážu představit, že by STB byla na lidi, kteří je "zlobí", milá v tom smyslu, že jim nechají třeba měsíc čas na rozmyšlení, jestli s nimi budou spolupracovat, nebo ne. I tak se ale musím uklonit, protože tak výrazný, depresivní a smutný film z tehdejší doby jsem asi ještě neviděl. K tomu natočen opravdu poctivě. Fair Play je rozhodně filmem, který stojí za zamyšlení pro celý náš národ. (13.03.2014)

Socialistické zřízení svlečené do naha, dostává páskem přes prdel. Zarytý komunista bude běsnit. Ukázat to nejhorší a zaobalit do toho celou společnost. Zarytý "demokrat" si bude libovat. Byly to kurvy a neštítili se ničeho. Film odhalující, ukazující, ale také utvrzující. Jsou dnešní sportovci do podobných přečinů nuceni? Ovšem, že ne. Vlastní vůle je v tomto případě důležitější, než jakékoli politické zřízení. Ztráta i znovu nalezení důvěry v sebe sama i v druhé. Snímek se mohl klidně odehrávat v současné době, nicméně režisérka zvolila jinak. Chtěla do toho politiku. Hlavně společenskou morálku vzniknuvší z politického zřízení. Chtěla to tak, a natočila to výborně. Skutečně, celková, skvělá režie, jemná hudba a především skvostné duo Geislerová s Judit Bárdos, drží mé hodnocení velmi pevně. Třetí setkání s Andreou Sedláčkovou opět výborné. [Kino Citadela - Litvínov] (05.05.2014)

Rozporuplné pocity. Putování v čase pod nadvlády kománčů kdy omezení neomezeně vládli se vším všudy - persekucí, láskou, výslechy, odposlechy, emigrací ... Téma jako u Pelíšků, Pupenda, Báječných let pod psa, Konfidenta ... Hepík se nedal čekat, ale přece jen bych čekala i nějaký bonus navíc, než že nám Andulka skončí u soustruhu a matinka v lochu. U témata dopingu by bylo mnohem zajímavější, kdyby se matka i dcera vzepřely a začali to řešit přes Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, nahlásili to na nějaké mezinárodní asociaci sportovců. Zajímavé by bylo sestoupit ze stupňů vítězů a jít odevzdat medaily ... Ne, už vážně končím, abych nebyla nařčena, že zase radím, rýpu a já nevím co ještě. Film je natočený pěkně, měl skvělé momenty, pěkně vykreslený charakter trenéra, který je neosobní a jde pouze po výsledku. Jenom tam chybělo to něco, co by z toho mohlo udělat špičkový zážitek. Jméno paní režisérky rozhodně stojí za uložení do dlouhodobé paměti, než ho ten němec, co ustavičně schovává po baráku věci někam zašantročí. (03.09.2014)

Státem podávaná meducína, aneb chlupaté nohy mám nejspíš po tátovi.. Chápu tu provázanost, ale já chtěl film o dopingu a ne další nastavené zrcadlo zlotřilé normalizaci, v němž se ta úmyslná šeď a uniformita obtisknou do nevýrazného vyznění. Dejte si raději do sluchátek Hurt od Johnnyho Cashe a běžte si zaběhat. Soustřeďte se na bolest, ta jediná je skutečná.. (22.10.2015)