Nežné vlny

Odcházel jsem z kina a v uších mi zvonilo... Na tváři blažený připitomělý úsměv a na kalhotech pár kapek první krve. Nebojte, ne ze studenta Šmída, ale z jedné zrzavé propasti hříchu. Moje ruka v kapse kalhot zádumčivě potřásala (ne, verbale, tím opravdu ne!) svazkem klíčů, po čtvrtstoletí laskání neviditelnou rukou trhu vyleštěnými do sametova. Reklamní billboardy podél cesty na mě majetnicky pomrkávaly, jak blahé paměti pěticypatá hvězda na fasádě sídla ÚV. Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Pár studentů přišlo na Národní o zuby, Strana přišla o vedoucí úlohu a zrzavá mořská panna o panenství. Jo, a jeden mlátička z Pohotovostního pluku o koule (a když ne o ně, tak o hrdost určitě). Byl jsem happy, byl jsem dojatý. Я был счастлив. Přitom po traileru jsem se dost znechuceně ušklíbnul, že tuhle hrůzu tedy ani náhodou! Třeskutý humor a hřiby jak z Mrazíka? (Pamatujete, jak tam medvíďata běhala po zadních a v náručí nosila stejné monstr hřiby?) Jenže mraku z Černobylu člověk neunikne. Nakonec jsem se k Něžným a nostalgickým vlnám dostal i já, jak slepý k houslím. Podobně jako velký Vojta na Národní, případně jako malý Vojta spolužačce pod sukni. Týdeník, úvodník, „Nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD" a už to jelo. Na plátno vyběhly spermie a byl konec. Ne filmu, mé mrzutosti. Hravý pan Vejdělek mé obavy hravě převálcoval a nakonec za skotačivého bušení do kláves klavíru úplně pohřbil. Přímo tam pod těmi okny. Nadsázka až na půdu (na které se zabednil jeden domnělý paroháč), romantika jak z praku a jedna bílá laboratorní myška, která zacupitala pod sukýnku na patách sedící školačky. Chlapec holčičce odvážně zalovil pod sukní, chvíli tam šmátral po myšce (a po myšce?), pak ji polapil a ... a myšička byla najednou zrzavá! Vejdělku, Vejdělku, ty čímane jeden! Ty máš z prdele kliku, že netočíš v Americe. Dopadl bys jak Polanski! ;-) (27.01.2014)

Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (22.10.2015)

Hynek Čermák s vlasama. To je jednoznačně nejvýraznější prvek filmu, nepamatuji si, kdy naposledy jsem viděla Hynka Čermáka s vlasama. Škoda, že film samotný už tak výrazný není a je z něj cítit snaha napodobit Pelíšky nebo třeba Pupendo. Není tu jediná věc, kvůli které film sledovat znovu. Ani kvůli docela dobrému obsazení. Na druhou stranu jak jsem českou tvorbou posledních let většinou spíše zhnusena, zde jsem byla mile překvapena, že jsem neměla potřebu vypínat zvuk či přepínat na jiný kanál. Za to hvězdička navíc. P.S.: Všimli jste si, že Vojtovi rodiče vlastně nezestárli během těch časových skoků ani o den? 6/10 (19.11.2018)

pohodová oddechovka (byť příběhově poněkud mdlá),u které jsem se párkrát i vydatně zasmál a upřímně jsem ani nic víc od Vejdělka nečekal.Herecky nejlepší (a nejzábavnější) ve vedlejších rolích,kde si svůj standartd odvedou Hynek Čermák,Táňa Pauhofová nebo Jan Budař.V hlavních rolích to pak po hříchu až taková sláva není.Lucie Šteflová si odvede svoje a je dostatečně hezká,ale Robert Cejnar zrovna nepřesvědčil...60% (29.05.2014)

Měl jsme možnost navštívit sponzorskou RWE předpremiéru a později jsem trošku s překvapením zjistil, že premiéra je až téměř za měsíc. Nicméně, za mě se nejedná o nic jakkoliv výrazného a tak atraktivního, na co bych měl vzpomínat. Téma sametové revoluce a obecně historických událostí je asi to jediné, na čem se dá postavit kvalitní český film. Jenže se to omílá pořád dokola a v tomhle podání to na mě opravdu moc nefungovalo. Nejvíc mě bavil Hynek Čermák jako cholerický tata a ne/úspěšný plavec a Jan Budař, jako pošťák, který chce ženu svých snů :-)). Ti dva tvořili věru úsměvné situace. Naopak herecký výkon hlavního hrdiny Cejnara je velice diskutabilní. Osobně mě spíš iritoval. Co mi v tomhle filmu ale vůbec nesedlo, je až přílišně "zamilovaný a přecitlivělý" průběh celého filmu s velmi vlažným dějem. Ženské publikum kolem mě se sice rozplývalo, jak dojemné a krásné to je. Na mě to ale neplatí a závěrečnou půlhodinku jsem tlačil očima ke konci. Pro mě se jedná o český filmový (pod)standard. Místy zábavný, ale ve výsledků lehce zapomenutelný. (16.12.2013)