Nežné vlny

Trochu (ne)báječná léta, trošku rozmarného léta, každopádně vtipná podívaná. Vejdělek postupně dávkuje nadsázku (plavba přes La Manche, velké hříbky, zarostlý dědeček, otec "vězněný" na půdě) až k historickému 17. listopadu. Nechte mě projít, nemůžu jít s prázdnýma rukama, karafiáty a svíčky připomínají scénku s Karolínou Kaisrovou, ale do atmosféry Něžných vln zapadají. Vtipná je postava doktora, ale hlavně její podání Janem Hartlem je parádní. A nekalé živly? -"Jaké i se píše živly?" --"Jaký živly?" -"Nekalé." --"Tvrdý." ... -"A po l?" :-D (18.10.2015)

Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom (30.01.2019)

pohodová oddechovka (byť příběhově poněkud mdlá),u které jsem se párkrát i vydatně zasmál a upřímně jsem ani nic víc od Vejdělka nečekal.Herecky nejlepší (a nejzábavnější) ve vedlejších rolích,kde si svůj standartd odvedou Hynek Čermák,Táňa Pauhofová nebo Jan Budař.V hlavních rolích to pak po hříchu až taková sláva není.Lucie Šteflová si odvede svoje a je dostatečně hezká,ale Robert Cejnar zrovna nepřesvědčil...60% (29.05.2014)

Že já vůl na tu předpremiéru v Hradci Králové nešel. Vejdělkova nejnákladnější dávka skvělého humoru, který byl opět na vysoké úrovní. V kině, kde jsem seděl mezi samými čtyřicátníky, chytla dokonce jedna slečna / paní záchvat smíchu v trvání asi jedné minuty (stala se takovou atrakcí vyprodaného sálu). Z první třicetiminutovky jsem byl uchvácený a v mysli se mi promítala otázka, že prozatím z českých filmů vidím největšího konkurenta Hořícímu keři, ale v momentě, kdy hlavní postava dospěla (Level 3: Robert Cejnar), to ztrácelo takový svižný a humorem překypovaný nádech. Zřejmě zato může nepříliš profesionální výkon Roberta Cejnara. Ale jsem optimista a tak hodnotím Něžné vlny jako velmi zdařilý. Hlavně díky již zmíněnému humoru, kterým málem přepsali historii, viz. Sametová revoluce. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (24.01.2014)

Film o lásce k zrzkám nemůže být špatný. (A mám pocit, že Vejdělek je z podobně ouchylnýho ražení, jako moje maličkost.) Něžné vlny jsou trochu škatule, o tom žádná. Ale na tak lehkou a pozitivní notu (a navíc s pěknými skladbami k obrazu), že neomrzí. A "ForrestoGumpovský" závěr, ten vyloženě potěšil. (28.04.2015)