Epizóda zo života zberača železa

Nejlepší sociální dramata se letos odehrávají na skládkách. Nekompromisní verismus, u něhož mi zpočátku trochu vadila tematizovaná přítomnost kamery (v kontrastu s pasážemi, které naopak pracují s čistě filmovými postupy), ale nakonec mě uhranul kombinací naléhavosti a letargie. Další z filmů, který otevírá možnost hned několika postojů, žádný nepodsouvá a nabízí to nejpodstatnější - syrový výsek skutečnosti, který si divák musí "odžít" a sám zpracovat. Tanović určitě není tak zručný zprostředkovatel "sociální tísně" jako třeba Fliegauf, ale tohle se mu povedlo trefit přesně. [80%] (24.10.2013)

Pozeral som dokument a zisťujem, že to dokument nebol, ale hraná rekonštrukcia od pôvodných aktérov. Zbieranie železa ani nesúvisí s tým, že film je nakoniec o zúfalej situácii v zdravotníctve a prístupe k človeku. Ale to železo a jeho sekanie je určite najhlučnejšou časťou filmu, ktorá ma preberala z driemania, ktoré ma chytalo pri nudných častiach. (02.10.2015)

Jelikož v kině přede mnou seděl nějaký "sobecký obr", který mi zakrýval čtvrtinu obrazu, viděl jsem, že rodina v hlavní roli byla jen ze tří čtvrtin romská, paní máma měla jen 100 kilo, děcka rozjíveně pobíhaly a hulákaly jen po tří ctvrtinách pokoje, sběrac potřeboval jen 735 marek, odpojili mu proud jen ve třech čtvrtinách domu, a proto, aby zaplatil dluh si rozsekal jen tři čtvrtiny auta. Film byl ze tří čtvrtin amatérsky a ze 75 % nudný. Tři čtvrtiny se snažily prvoplánovitě působit na emoce a film ze tří čtvrtin VŮBEC neřešil proklamovanou tématiku sběru železa... 3/10 (03.07.2013)

Malé a menší události ze života romské rodiny, která hraje samu sebe. Tanović vykresluje civilním způsobem prostředí i charaktery postav, zajímá se o obyčejné a každodenní a nesnaží se z romské tematiky a diváka vyždímat co se dá. Tento malý snímek tak nenabízí silné emociální momenty, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, ale vzhledem k pomalému tempu a nevýraznému narativu se stává film nudným. (05.07.2013)

Sociálna balada, napriek netragickému koncu. Baladou je spôsob života, akým štát (spoločnosť) necháva živoriť ekonomicky neproduktívnych. A tak sa stáva, že rôznymi Hippokratovými prísahami a zákonmi zaručená nezištná lekárska pomoc sa v prípade ohrozenia života stáva tovarom štátnych mafií (zdravotných poisťovní) vyberajúcich mesačne povinnú daň (poplatok) za bezplatné zdravotníctvo. Kto neplatí, nech nežije. Samozrejme, miera pomoci chudákom (napriek absencii majetku stále povinným platiť zdravotné odvody) je v rôznych štátoch rôzna. Neviem, ako to je v chudobnej, vojnou nedávno sužovanej Bosne, ale ako z filmu vyplýva, tým, čo poistenie nemajú, môže byť zrejme odopretá lekárska pomoc v čase ohrozenia života. To je to bolestné a baladické. Zaujmú obrazy solidaridy biednych, pripomínajúcich to lepšie z fungovania téz ľavicovej anarchie založenej na vzájomnej pomoci, na rozdiel od anarchie pravicovej, založenej na konkurencii. (21.11.2013)