Nebraska

Podobné indie konverzačky často narážejí na problém jak působit dostatečně civilně a realisticky a zároveň tím diváka nenudit. Nebraska si s touto překážkou poradila, jako by nikdy ani neexistovala. Dialogy jsou přitom tak vybroušené, že by je pekelně dlouho potil i zkušený autor divadelních her, ale neuslyšíte při nich ani náznakem zašustění papíru. Takhle to vypadá, když se sejdou herci, mezi nimiž nepoznáváte žádné známé tváře a o to snadněji se při svých kvalitách stanou životnými postavami, kterým věříte každé jejich gesto. Nebraska pak obsahuje velké množství absurdního situačního humoru, nijak přetažené dramatické sekvence a především je nádhernou vztahovou studií otce a syna, aniž by zapomínala na ostatní členy rodiny a obyvatele amerického maloměsta, ve kterém si všichni čumí do oken. Paynovi tímto děkuji, že jsem se konečně dočkala cynické, kousavé, bilanční, sentimentální, ale přitom nikoliv ufňukané indie, ze které jsem byla na závěr na měkko, aniž by mě někdo systematicky citově vydíral. (27.04.2014)

Emocionálně o dvě třídy nad ´Descendants´. V Nebrasce se toho příliš nevysloví, hraje se obrazem a film má tendenci vámi prorůst a komunikovat tak trochu jiným způsobem. Nebraska působí velmi ´klasicky´, člověk si vzpomene i na Bogdanoviche a jeho první filmy. Payne vsadil na super-obyčejné lidi, což je v poslední době osvěžující prvek většiny ´těch méně závislejších´ filmů. Uvidíme, jak si s Nebraskou pohraje čas; podle mě se Paynovi povedla nadčasová věc. (PS - jestlipak poznáte Buzze ze Sám doma!!!) (25.03.2014)

Po úvodních minutách jsem byl připraven učinit s Nebraskou krátky proces. Putování pomateného Woodyho mě nechávalo značně lhostejným. Jenže to by byla chyba! Postupem času začnou být scény zábavné a to hlavně v momentech kdy se na sebe vrší situace, které zábavnost posunují stále dál. Například kdy neustále přibývá rodinných členů v obyváku, kteří sledují telku, celá ta situace kolem výherního losu (pochlubení v hospodě, fotka do novin, článek). Situace kolem Woodyho se stává místy neudržitelnou. Tomuto chlápkovi je to nicméně stále tak nějak šumák. Hlavně když si může dát svoje pivko. Samozřejmě mě zajímalo, kterak tohle všechno může skončit. 80% (03.03.2014)

Road movie, která překvapivě neukazuje Ameriku jako nádhernou zemi nekonečných možností, ale jako zemi zabydlenou spoustou malých a závistivých lidí plných závisti a necitelnosti, kteří to nikam nedotáhli. Se značným odstupem se líčí komplikované vztahy rodičů a dětí, film člověka netahá do mazlavých emocí, spíše jen konstatuje, promítá příběh, se kterým ať si divák dělá, co uzná za vhodné. Sympatický zážitek, (09.03.2015)

„Obvykle má člověk zemřít, než začnou kroužit supi.“ Jak mě řídkodějové Děti moje naštvaly, tak mě Nebraska potěšila. Senilní válečný veterán tak trochu pije, tak trochu nemluví a tak trochu zapomíná. A teď uvěřil tomu, že vyhrál milion dolarů. Z typicky podvodného letáku adresovanému právě jemu. Párkrát to zkusí pěšky (výhra čeká v dalekém Lincolnu v Nebrasce), až jeho syn svolí, že ho za „výhrou“ doveze. A divák se tetelí blahem. Důchodcovská road-movie O Schmidtovi, putování za vínem s Bokovkou, cestování za pravdou v sentimentálně laciném balení (Děti moje) a teď zase na cestách. Černobíle a sakra dobře. Alexander Payne svým postavám rozumí, i když jde o první film, pod kterým není podepsaný jako autor scénáře – ten je scenáristickým celovečerním debutem Boba Nelsona. I když si nevybírá snadné téma a mírně kritizuje i sociální stav americké společnosti, je sakra poutavý. Zároveň odhaluje a komentuje pokřivené vztahy, ať už mezi bývalými přáteli nebo (a to především) rodinou. Bruce Dern je málomluvný a výrazově střídmý, June Squibb jízlivá a pořádně výřečná. Společně táhnou několik nezapomenutelných scén (výtečná je ta na hřbitově, stejně jako zdánlivě zapomenuté konflikty s bývalým parťákem a navrch dokonalá krádež kompresoru, potěší i totálně natvrdlí bratranci a je toho mnohem víc). 85%. A Payneovi odpouštím předchozí „přešlap“ s Clooneym.. (09.09.2014)