Fízli!

Ostuda filmového průmyslu! Rád bych vyzdvihl, alespoň něco, zvlášť při této hrůze, ale tady je úplně všechno špatně. Scénář - škoda cokoliv psát. Hned z úvodu jsem pochopil, že to pravděpodobně stříhal někdo, kdo navštěvuje základní školu, přesto jsem tomu dal šanci. S herci je to hodně podobné jako u scénáře. Krátce bych se chtěl zmínit ještě o Quentinu Dupieuxovi, protože natočit něco tak špatného je opravdové umění, zřejmě to bude opravdu ten multitalentovaný filmař. (07.07.2014)

Mr. Oizo je magor, to víme. Ale něco na něm je a ani ti Wrong Cops nejdou snadno hodit do koše s posměškem. Ač se mi hodně chtělo. Vršení absurdit v nechutokabátu. Ale je třeba říct, že když má Dupieux náladu na vážnější kusy a ztřeštěnost drží pod poklicí, jsme o level výš. Wrong i Realita jsou úplně nahoře, ale tu knihu bych si přečíst chtěl...to zase jo. (08.06.2018)

Dupijé je evidentní narkáč a doporučuji pouštět si jeho bizára jen tehdy, pokud se řádně naložíte ve stejné dobrotě, pod vlivem které píče a následně i močí své „filmy“. S čistou hlavou totiž utrpíte pouze příšerně jeblou a trapnou pičovinu, a to se dost se obávám, jestli jsem touto odbornou kategorizací náhodou všechny příšerně jeblé a trapné pičoviny hrubě neurazil, která je napěchována téměř nevydržitelným technem, z nějž samovolně slézají nehty, a mimořádně odpornými neherci, jimž scénář bezpochyby předepsal taky si před každou klapkou něco výživného zobnout. Ovšem v případě, že před projekcí nakrmíte absťák čímkoliv začínajícím na benzo-, metyl- nebo tetrahydro-, pošlete šedou kurvu na prázdniny a navodíte si tak stav hihňajícího se dementa, co si vyřehtá průdušky například jen při vyslovení tak banálního slova, jakým je třeba „bagr“, začnou se v té mlze, husté tak, že by se dala krájet, dít podivuhodné věci! Nejdříve to v hubě zažbluňká, v prázdné dutině zakuňká, v bedně rupne a v čelisti hrkne, a teprve potom objevíte, že ti odpudiví trapní kokoti jsou v podstatě úděsně žertovní, až k pomilování, a začnete si u té kakofonie hoblování vinylu za konstantního zvuku cirkulárky bez jakékoliv změny otáček dokonce vesele podupávat do rytmu. No, záměrně hodnotit nebudu, neboť nejsem tak sdílný jako ostatní uživatelé a nechci takhle naprudko prozradit, jestli fetuju nebo ne. (02.03.2015)

"Los Angeles. Rok 16. Kriminalita klesla. Príliš. Policajti sú znudení. A naštvaní." - hlása v úvode Wrong Cops: Chapter 1. Nasleduje pár nesúvislých poznámok (potrebné niekedy prepracovať do riadneho komentára): V disciplíne karikovania americkej spoločnosti a kinematografie je francúzsky zmetek a l'intrus na pôde strýčka Sama, Quentin Dupieux alias Mr. Oizo mojim osobným favoritom. Jeho zverská parafráza na kultový postmoderný opus Pulp Fiction si berie na paškál opačnú stranu zákona - políciu. Pokým vo svojom meta-filmovom experimente Rubber balansoval na hrane nudy a jej košatej reflexie, udávanej prítomnosťou nudiacich sa divákov pozorujúcich senzačný príbeh, tentoraz zámerne tancuje okolo hraníc trápnosti a vulgárnej demencie. Figuratívnosť neokázalej estetiky absurdity, intertextuality a inšpirácie pokleslou campovou kinematografiou 70. a 80. rokov ilustruje ako obsadenie (Eric Roberts, Grace Zabriskie z filmov Davida Lyncha, Eric Wareheim a Marilyn Manson v zastúpení hudobného sveta), tak zámerne podradný treťotriedny vizuál a unylé tempo, vyvažované elektrizujúcou hudbou Mr. Oizo, ako i konkretizované odkazy (zrelé obdarené ženy cvičiace jogu, homosexuálny podtext, rozhovory o kvalitnej hudbe). Film navyše vďaka "zastaveniam" deja a prechodu k inej postave či (nerozlíšiteľným) využívaním a zapájaním diegetickej/nediegetickej hudby pripomína mixovanie na DJ pulte. Okrem toho je zaujímavý i z hľadiska uvedenia - na VOD platforme ho je možné zhliadnuť v podobe 8 epizód, ktoré predstavujú jednotlivé dni, už od roku 2012, do kín prišiel v celistvej podobe, ktorá medzi týmito epizódami kľučkuje, vracia sa k nim v retrospektíve či vynecháva určité scény a radikálne tak mení systém distribúcie informácií divákovi, až v roku 2014. 100% (03.02.2015)

Mám tady velmi vážného kandidáta na nejpodivnější film desetiletí. Absurdní metahumor obsažený v téhle svérázné komedii jde sice zcela mimo můj záběr a hrubozrnný amatérismus z toho trčí na sto honů (ale pozor, záměrně, takže umělecká licence), ovšem podprahová ladnost, s jakou je do toho šílenství namíchán šlapající soundtrack, stojí přinejmenším za poslech. Mr. Oizo to se zvukem umí jako málokdo, osobně na jeho živé vystoupení vzpomínám s příjemně rezonujícím pocitem ve sluchovodech, ale na videokameru by raději sahat neměl. Špetka abstrakce ve standardních videoklipech není nikdy na překážku, ale tolik expresivního materiálu napěchovaného do osmedáti minut je spíše na vraždu. Nejvíce zarážející otázkou nakonec zůstává, jak se tohle vůbec mohlo ocitnout v oficiální tuzemské kinodistribuci. (25.09.2015)