Protichodná farba

Některé věci mi hlava nebere a tenhle film je tomu ukázkovým příkladem. První chvíle s hlavní hrdinkou vypadají velmi nadějně. Nadrogovaná žena, z které jsou vyždímány její úspory... to by ještě ušlo, ale co následovalo... opravdu nevím jaký to mělo smysl a o co tam vlastně šlo. Nesmyslné dialogy, střih a zostření jen na místa, která jsou důležitá mám rád (něco podobného jako v Misfits), ale tady mě postupně právě to začalo štvát, hlavně střih byl dost pitomej a katastrofální, že mi znechutil film až do úplnýho konce. Hrdinka mi chvílema připomínala Bartošovou a možná právě něco podobného se jí honilo před sebevraždou v hlavě taky. Pár hodin tohle sledovat a skočil by pod vlak kde kdo. Jen tak tak a letěl by odpad. Hvězdička za začátek a hudební doprovod. (01.05.2014)

[SFF 2013, Sydney] Máme tu biológiu a jej interakcie, život a jeho deformácie a napokon, "Upstream Color" a jeho interpretácie...s ktorými by som sa až tak horúčkovito nezaťažoval a radšej ich nechal (za pomoci opakovaných pozretí) vymodelovať samé. Máme tu tiež fragmentárny stream of (un)consciousness naratív perfektne popudzujúci mozgové závity - dovedený do návykového extrému, k tomu odpovedajúcu, inštinktívnu strihovú montáž pravidelne trhajúcu kauzálny reťazec prebiehajúcich udalostí - podporenú jasnou definíciou tvorcovských zámerov a ukážkové "druhoplánové" narábanie s hĺbkou ostrosti, sýtosťou farieb i detailom ako takým. Carruthova senzuálna skúška odvahy…rozpínajúca sa do koláže vnútorných pochodov v ktorých sa navzájom potľačujú príznaky nevedomého sebaodcudzenia, eskalujúcej paranoie a duševnej očisty. Veru, amen tma a hurá na "Primer". (02.09.2013)

Závan motýlích křídel způsobí na druhém konci světa zemětřesení aneb vše souvisí se vším, svět a vše živé v něm je jednota, jednota příčin a osudů, v němž vede spojnice od čehokoliv k čemukoliv, kde se civilizace kontrahuje do těch nejnižších prvků a naopak či právě proto - člověk je jen molekula v brownově pohybu světa. A hlavně: film a jeho příběh kopíruje tento tvořivý pohyb, narace také nezná zakázaná spojení, čas, prostor i osudy postav dlí při sobě v těsné blízkosti až tak, že jsou prostupné či dokonce zaměnitelné - jeden může dokončit druhý proto, že jsou jen úlomky jediného bytí světa. Zvuk může procházet scénami stejně, jako v hollywoodských filmech intencionalita jednání hlavního hrdiny. Lidské postavy mohou být jen neprivilegovanými částečkami ve hře přírody. /// Jako ateista jsem sice k této hlavní myšlence rezervovaný, film mi navíc místy připadal (ale je to jen dojem, ostatně jako vše v tomto filmu) typicky americký - Američani jsou beznadějní optimisté (škoda že je to spíše ideologie optimismu, ale to sem nepatří) - v tom, jak (ale vůbec to nevybočuje z logiky filmu) se i v tom nejchaotičtějším světě můžou dva lidi osudově najít v MHD. (07.10.2015)

,,SLUNCE JE RANNÍ HVĚZDA. TEN NEJDIVOČEJŠÍ ZVUK, POSLECH ROZVLNÍ DŘEVO ŠIROKO A DALEKO. JEMNÉ CINKAVÉ ZVUKY SE SNAŠÍ DO MÝCH UŠÍ. JEJICH KOŘENY SAHAJÍCÍ ZCELA POD DOMEM. OBÁVAJÍCÍ SE, ŽE BY BYLY MALÁTNÝMI. PRO NEODSTATEK SPÁNKU A JÍDLA. PŘEVLÁDAJÍCÍ MODROŽLUTÁ BARVA PÍSKU. SLUNEČNÍ ZÁŘE V BARVĚ VODY...…“ /// Teskná hudba, neosobní kamera, záběry, který nic neřešej a příběh – šílenost hodná mozku člověka na odvykačce. Nebo, že by v tom snad bylo něco víc? Ten pasáček vepřů je kdo? Že by… a ty tam děláš co? … Všechno spojuje … zmatek? Jo, jsem zmatenej jak prase (proto ten pasáček?), ale něčím mě to k sobě podvědomě poutá. Smutkem? Usínám, ale já nechci! Chci vědět víc! Zajímá mě, co tím chtěl autor říct. To musí mít kurevsky silný poselství!? Aha, tak jsem ho nenašel ani v praseti, ani v červovi. Budu hledat na netu… (no jó… orchidej, že mě to debila hned nenapadlo!). Prostě jsou věci mezi nebem a zemí. Tohle je jedna z nich. Filmařina, na kterou zjevně nejsem připravenej. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stačí mi říct: Henry David Thoreau - Walden. 2.) Aronofsky a Malick se mi zdaj málo šílení. 3.) Thx za titule ,,delphin“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (11.09.2013)

Jedna kamarátka čo vyštudovala divadelnú vedu, mi raz povedala, že akékoľvek umenie by malo mať kontakt s divákom/čitateľom/... A teda, že umenie, ktoré je bezkontaktné sa stáva skôr zlyhaním autora. A hádajte pri ktorom filme som si na to spomenul! Jedna vec je snažiť sa nasilu nachádzať známky symbolov v každej scéne a skúšať si z toho vyvodiť nejaký zámer, prípadne záver. Ale na druhej strane, povedzme si úprimne, celé to bolo nekoherentné asi ako zlý sen autistického narkomana. Jedine, že by som sa mýlil. A v tom prípade dúfam, že ak v ďalšom živote budem prasaťom, aspoň ma občas nakŕmite. (09.01.2014)