Stav vecí

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)

Filmařina, její sociologie a její dějiny - a hlavně hranice mezi Evropou a USA, jež ani v nejmenším není nepřekročitelná. A Wenders ji překračuje hned na několika rovinách. Především na formální úrovni, která se štěpí po atlantické linii do dvou odlišných filmařských kontinentů: první polovina v typicky evropsky pomalém, dušezpytném tempu, atmosféra pocitů místo sledu příběhu, zatímco americká anabáze ve formě odhalování tajemství, takřka detektivního stopařství, hry bouchaček a kamery nabízí esenci (i když spíše artovější) amerického filmu. Proto je třeba nevnímat náčrt charakteru postav první půle za nepovedený - on neměl být úplný, protože ani první část filmu není úplná bez své druhé polovičky. Druhá polovička, drahá polovička - Wendersovská láska k USA je zde patrná, je jen fascinující, jak ji v 80. letech ještě dokázal korigovat onou evropskou filmařskou artovou formou, něco, co později již nedokáže. /// Sociologická rovina je zjevná - Wenders sám, Robert Kramer jako spoluscénárista a herec filmu, sám režisér původem americký, nakonec v Evropě tvořící, Sam Fuller (u kterého Evropana hrál ještě Američana?). Rovina dějin filmu v kontextu euro-americké kinematografie je zjevná, nejen díky nespočtu narážek na klasické filmy. /// Když tedy postavy diskutují dvě rozdílná umělecká pojetí filmu, je nutno mít na paměti, že jde o metafikci dokonale uchopenou Wendersem a aplikovanou na celý film. (11.11.2015)

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře. (07.12.2010)

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%] (26.09.2023)