Uncle Vanya
Obsahy(1)
Jiří Voskovec exceluje jako charakterní herec v titulní roli první americké filmové adaptace slavného a nadčasového divadelního dramatu Antona Pavlova Čechova z konce 19. století, pojednávajícího o autorových oblíbených tématech nešťastné lásky, krize středního věku, ztráty ideálů a hledání smyslu života. (Letní filmová škola)
Recenzie (4)
Okolní kritické komentáře mají velký kus pravdy, ale bylo by ode mě neupřímné vynechat z hodnocení kvality samotného Čechovova textu, který mě s přibývajícími křížky na hřbetě oslovuje víc a víc, a neocenit Voskovce, který je tu fakt výborný – „velké“ divadlo mu na rozdíl od podměrečných štěků v různých filmových žánrovkách evidentně svědčilo, v jeho Váňovi je kus opravdové chlapské tragičnosti, směšnosti i touhy, čili života, najednou je znát, že si ho v Americe opravdu měli za co vážit a že ta lehká nafrněnost, s kterou se k tamní dramatické tvorbě vyjadřuje v dopisech Werichovi, není jen projev mindráku kompenzovaného autosugerovaným sebevědomím. Když se člověk hned zkraje smíří s tím, že nekouká na film, ale na jen lehce zcivilněný záznam divadelní inscenace v reálných kulisách, zážitek za slabší čtyři to díky dvěma výše zmíněným kvalitám nakonec je, aspoň pro mě byl. ()
Čechovův Strýček Váňa utrpěl nejednou a filmová adaptace Franchota Tonea se postavila do fronty. Ani skvělý herecký výkon Jiřího Voskovce nemohl zakrýt zakrnělý scénář, který se na jednu stranu precizně držel divadelní textové předlohy a na druhou stranu režisérské vedení pobízelo k přísně civilním hereckým výkonům v divadelních dekoracích. ()
George Voskovec i další herci jsou perfektní a scénář samozřejmě velmi chytrý. Je radost sledovat herce, kteří krz dialogy nepředávají jen informace (,,Včera jsem byl v A a potkal jsem tam B. Říkala mi, že se rozešla s C..."), ale hrají i co je za slovy. Jinak ovšem tato adaptace zapadla trochu právem, či spíš - pochopitelně. Čechov je autor pro divadlo geniální, ale pro film málo dramatický. Sledujeme lidi, co sedí v dobových kostýmech, pijou čaj a povídají si, což filmovému publiku zákonitě zavírá oči. Tato verze je navíc na můj vkus příliš sentimentální. Promluvy o promarněných životech a nenaplněných láskách jsou podkresleny tklivou hudbou. Čechov ale sentimentální nebyl; vždyť on sám tvrdil, že píše komedie. Pro mimořádné fanoušky Antona Pavloviče nebo Osvobozeného divadla zajímavá lahůdka, ale běžný divák se bez tohoto dílka myslím obejde. ()
Klasické, zdrženlivé ztvárnění Čechovovy hry, pro nás trochu cizí.(max.50%) ()