Lehká jako dech

Téma bulímie a anorexie zpracované experimentální formou, která je pro režiséra Víta Olmera příznačná, ale ne vždy tak funkční, jak je zamýšleno. Marie je už ve třinácti zamindrákovaná z toho, že nemá proporce modelky. Především se svojí spolužačkou Simonou, která je její nej kamarádkou a současně značně pokročilou anorektičkou ze zbohatlické rodiny, neustále řeší svoje přebytečná kila a nezvladatelnou chuť k jídlu. A obě sní o dobývání přehlídkových mol, i když se tato motivace během netradičního vyprávění vytratí postupně do ztracena. Ve škole nepatří k právě oblíbeným, chlapec, který se jí líbí, je pro ni předem ztracený, a doma pro její trápení nemají pochopení anebo si problémy pubertální dívky raději ani nechtějí připouštět. Cesta k ideální váze vede přes odříkání jídla, tabletky na hubnutí a pravidelné zvracení. Na konci toho plahočení za ideální krásou a váhou může číhat kostlivec. Sociální náhled už režisérovi nejde s takovou lehkostí a přirozeností jako tomu bývalo v jeho dřívějších filmech. Pustil se tedy, jak je jeho dobrým zvykem, do experimentování se snovými a rádoby depkoidními pasážemi, kterým však v převážné většině schází funkčnost a nezapadají do kontinuity vypravěčského sledu, z níž často až nadbytečně vyčnívají. V režii měl Olmer jisté rezervy. Nejsem příznivcem naznačených scén a situací, které je nutno si domyslet, protože je režisér, zkrátka a dobře, neukáže. Podivná střihová skladba vyprávění vedla k roztříštěnosti příběhu, z něhož se stal sled (drastických) scén a tím občas docházelo i k určitému oslabení intenzity tématu a tím také k nižšímu diváckému komfortu. Zvláštní kapitolou bylo vykreslení rozdílného sociálního zázemí a prostředí obou dívek. Tuto protichůdnost se nepodařilo aplikovat tak, aby z ní vycházela uvěřitelnost, co do vztahu obou dívek. Luxusní interiér vily versus obyčejný byt sociálně slabší rodiny nepřinesl do vyprávění kýžený kontrast, i když to rozhodně byl zajímavý záměr. Vyplynulo však z toho, že jen těžko se dá věřit přátelství atraktivní a svým způsobem perfekcionistky s tuctovou, zakomplexovanou a introvertní nánou. Z dvojice dívek byla o něco sympatičtější a snad i lépe hrající představitelka přesvědčivě vyzáblé Simony se zajímavým jménem Marie- Luisa Purkrábková než po většinu času pro diváky málo sympatická Marie, kterou ztvárnil objev s neméně interesantním jménem Noemi Purnochová. Olmer si ke své televizní spolupráci přizval své osvědčené herecké oblíbence ze svých předchozích filmů, mezi nimiž nechybí jeho manželka Simona Chytrová, kterou tentokrát zajímavě obsadil do role ambiciozní a po všech směrech náročné Simoniny mámy, v rolích Maruščiných rodičů se objevuje dobrácky tolerantní popelář Milan Šimáček a přesvědčivě afektovaná Martina "četařka Babinčáková" Adamcová. Téma rozhodně chválím. Je znát, že scénář psala žena, stejně jako je znát, že tohle téma Olmerovi není až tak blízké. Oproti jeho posledním výtvorům je znát zlepšení, i když se do své staré formy už asi nikdy nevrátí. Mnoha scénám nechyběl originální přístup a obsahovaly režisérův typický osobitý rukopis. Ne všechno se ale povedlo s maximální přesvědčivostí. 60% (15.02.2014) (menej) (viac)