Réžia:
Carmelo BeneKamera:
Mario MasiniObsahy(1)
Avantgardní filmové zpracování novozákonního příběhu o svůdné Salomé. Manželství její matky Herodiny a krále Heroda, který si Herodinu vzal poté, co opustila předešlého manžela a zároveň jeho vlastního bratra, vyvolalo pohoršení v prorokovi Janovi Křtitelovi, který přichází do Herodova paláce odsoudit takový svazek. Salomé následně využívá svoji krásu a tancem vymámí z Heroda slib, kterým nechává proroka popravit.
Silně stylizovaný snímek vznikl jako filmový přepis režisérova vlastního stejnojmenného divadelního představení z roku 1964, přičemž prapůvodní inspiraci nachází již ve hře Oscara Wilda rovněž stejného jména z roku 1893. Přestože kulisy filmu nezapřou divadelní a až operní inscenaci, ve které divák neopustí hranice filmového ateliéru podobně jako scénu na divadle, film samotný přidává mnohé jedinečné kinematografické techniky, jako je především rapidní střih mezi záběry a kontrastní koláž přebujelých detailů kamery.
(Dionysos)
Recenzie (5)
napsat, že z toho až "přechází zrak" by bylo klišé, ale dozajista by náleželo jen malému množství filmů tak případně. Bene režíruje svůj dekadentní opus podle Wildovy proslulé hry mimořádně neotřele i charakteristicky. charakteristicky v rámci svého půvabného, přitom nesnadno přijatelného stylu (viděl jsem do této doby jen debut Nostra signora dei turchi) a neotřele ve srovnání s čímkoliv jiným. Salomè v jeho podání lze popsat jako extravagantní montáž smyslových i smyslných vjemů cirkulujících v ohromujícím tempu, zahlcující diváka přívalem vzájemně nespojitých obrazů plných křiklavých barev, nahých těl, naturalistických výjevů, okázalých šatů a neskromných ozdob, výmluvných i docela neproniknutelných podobenství, afektovaných a přitom velmi výstižných hereckých projevů, plných krásy i odpudivosti. ač s minimen prostředků, přesto minimálně zatížený divadlem, vlévá film do diváka stoku zhýralosti a úpadku velmi sugestivně. přitom cestou kinematograficky krásnou a opojnou, která klade vysoké nároky i na náročného diváka, zatímco fragmentovaný syžet si žádá diváka poučeného a znalého předlohy i širšího kulturního a duchovního kontextu. avantgardní "podzemí" se sbližuje i střetává s pilířem tak zvaného vysokého umění. ...na obrazy Krista přibíjejícího sebe sama na neonový kříž se nedá zapomenout. ()
Vizuálně okázalé zpracování v duchu experimentálních a psychedelických snímků 60. let bombarduje diváka od začátku až do konce obrazem i slovem. Jako bych viděl Felliniho načančanost a okouzlení, Pasoliniho hravost i krutost a pozdější Greenawayovu posedlost tělem a symboly. Známý příběh se tu noří do vln plných barev, tam se znovu vynoří na pozadí očistných plamenů. Nespoutaný ohňostroj více připomíná karneval v Riu, než ten v Benátkách. Nahá těla slouží jako symbol, nástroj i věc. Spanking, vlastnoruční přibíjení se na kříž v detailu, strhávání hadí kůže pod palčivým sluncem. Několikrát jsem bojoval s touhou zastavit obraz, abych zjistil, jestli se v rychlém střihu mé oči nezmýlily. Ale to byl dozajista záměr a cíl, a tak jsem odolal. Vedle Posledního tance Salome (1988, K. Russell) pro mne nejzajímavější zpracování. Pro okrajové publikum. ()
Nahnívající hojnost přezrálých požitků, které začínají a končí v sobě samých, nebo čistota a jednoduchost, které nikdy tak jednoduchými nejsou, protože se v nich skrývá něco jiného, než ony samy? Bolení hlavy z klaustrofobie detailů, které se ani nedají vizuálně zpracovat stejně, jako žaludek nemůže strávit přemíru byť sebelepšího jídla X střih: tělo Salomé, zbavené všeho včetně vlasů, na pozadí očišťjícího ohně... rozehrávající pomstu. Pomsta, náboženství - nelze již být tady a teď, užívat si života, je třeba za vším vidět něco víc. Tanec již není pohybem, ale zločinem; tělo již není objektem slastí, ale (sebe)zničující ideou. Měsíc už není měsíc a basta, ale znamení, co věstí vždy již něco více než noc, která by měla patřit radovánkám otylým a barevným jako z rozpohybovaného Rubense, ale nyní patří principu, který ve všem hledá něco víc. Čistota proto zabíjí, závěrečná purifikace a záplava světla nemohou než drásat. ()
Dekadence a šílenství v psychedelizovaném a expresivním hávu. Ač je zde vlastně méně nahoty než v kdekterém dnešním mainstreamovém filmu, tak zde vypadá mnohem neřestněji. Ostatní popsal předhodnotitel Eodeon. S ohodnocením počkám, až se z tohoto filmu trochu seberu. Doplněk z 24. 9. 15 - je to film extrémní, tak si zaslouží extrémní hodnocení. ()
Nebudu lhát, tohle bylo docela avantgardní. Je tam doslova postava, která kritizuje stoickou filozofii zatímco jí hrozny a zadek. Ale nechci tomu dělat reklamu. ()