Lea

Tragický příběh nekonvenční lásky je obrazem pohromy dvou těžce zasažených srdcí. Námět je vystavěn na vnějším kontrastu bezbranné mladé ženy, jejíž dětství těžce utrpělo brutální matčinou smrtí z otcovy ruky, a nevlídného prostředí adoptivní rodiny, v níž je posléze vychovávána. Němá a navenek ne zcela normální Lea je ve skutečnosti tvořivostí bohatou, přírodou nad obyčej nadanou dívkou, která svůj zármutek a rmut vtěluje do pozoruhodných veršů a nevšedních maleb. Prodána otčímem do možného otroctví naráží na drsného, zahořklého Němce, který se cestu k Leině srdci snaží nejprve prorazit silou. Naštěstí jeho vnějšková hranatost skrývá měkké, neméně zranitelné srdce. Snaha pochopit plachou, zuřivě se bránící něžnou bytost ho však postupně mění. Strohá řeč filmu, působivě vystavěného na záběrech mlčenlivě výmluvné kamery Vladimíra Smutného, přináší i přehršel skvělých hereckých výkonů, jimž vévodí tehdy mladá Lenka Vlasáková, jejíž spanilá křehkost, podpořená mimořádným uměleckým výkonem i talentem, láme i okoralé divácké srdce. Nikoli náhodou je děj filmu položen do prvních polistopadových měsíců, charakterizovaných výstižným nápisem ZIMMER FREI na jednom z domů přízračně působící východoslovenské vesnice, do níž je nešťastná Slovenka zakleta. A tak nečekaný tragický závěr se má oč opřít. Film graduje a oslněný divák vychází do ulic města, v němž je v ten který okamžik Fílův film promítán. (28.04.2014)

"Když se žena směje, máš ji v hrsti...." Když samotářský bavorský umělec Herbert Strehlow, "bručoun, který zapomněl, co je smích", toto konečně pochopí, zdá se na chvíli, že by život Lei, kterou naprosto bravurně ztvárnila Lenka Vlasáková, už nemusel být tak beznadějný. A že by i celkové vyznění tohoto filmu nemuselo být tak depresivní. První hodina filmu je totiž docela masakr. Jakýmsi zlomem je scéna, když se Herbert z překladu básně Lei dozvídá něco o jejím trpkém dětství. Film se v tuto chvíli doslova rozjasní. Úžasné kouzlo má hlavně velmi zajímavě natočená milostná scéna. Charakter Hapkovy velmi působivé (melancholické) hudby však jakoby již napovídal, že nic hezkého netrvá věčně...."Jen tráva se ptá, proč...." (11.07.2018)

Nedivím se, že Lenka Vlasáková dostala za svůj herecký výkon ocenění. Dokonce jsem o ni měla při sledování filmu strach, jak jsem se položila do příběhu. Vlastně jsem se na film dívala hlavně kvůli ní. Tohle není film, který bych vyhledávala příliš často. Musím mít na něj tu pravou náladu a hlavně čistou hlavu. Mezilidské vztahy jsou někdy opravdu moc složité a totéž platí o lidské duši. Je velmi křehká a složitá. Kupodivu mi při sledování moje znalost Němčiny stačila. Lenka Vlasáková má velký talent. (18.12.2017)

Jsou filmy, které jsou prostě jen špatné, a nijak vás to nevyvede z míry. Pak jsou filmy, které vás naserou, protože jsou strašně, strašně zoufalé, ale ke všemu si ještě hrají na umění. Tenhle tedy spolehlivě patří do druhé kategorie. První půlku jsem ještě jakž takž přetrpěl, tu druhou už jen s posuvníkem. Vše v tomhle filmu je nepravděpodobné, tudíž nesmyslné a vycucané z prstu. Není to žádný citlivý vhled do psychologie dvou lidí, je to jen prázdné filmové žvanění. Hapka tomu se svou neuvěřitelně pitomou "hudbou" nasadil korunu (a sebral poslední hvězdu za snahu, kterou jnak i těm sebehorším českým filmům vždycky dávám). A srovnávat to s pelíšky... k smíchu. (25.04.2010)

Moc mě to nevzalo Asi to byl původně pěkný nápad, ale fabule, která na něm byla vystavěna, je v dané době v daném prostředí silně nepravděpodobná. Valně by to nevadilo, kdyby se film netvářil, jako že by měl být k uvěření, jako snímek skutečnosti,. Kdyby autoři připustili, že si prostě vymýšlí. Jenže se brali nadmíru vážně a navíc se ještě pokouší protkat své vyprávění rádoby uměleckými vsuvkami, který můj pocit nevěrohodnosti ještě zesilují. (20.03.2010)