Věž

Skvělé mnohovrstevnaté drama z dob socialismu, který byl ve spojení se sovětskou nadvládnou pro Němce zřejmě ještě tíživější než pro nás - "vítěze války" a "spřízněné Slovany". Zdařile prokreslený marasmus prorůstající všechna patra života - od tajné policie, politiky, pracovní prostředí, rodinu, nic nebylo vynecháno. Drsné a přitom zcela uvěřitelné. (11.01.2014)

Dosť bolo (pseudo)historických filmů, ve kterých máme obdivovat špatné charaktery a prospěchářské hajzly a rdít se nad tím, jak za jejich činy může doba, režim, kdokoliv, jen ne oni sami. Vždy se najde dost těch, kteří takové omluvenky milují. Všimli jste si také toho rozdílu? Představte si, že bychom stejně omluvně shlíželi na období druhé světové války. Jakto, že to tak není? Jakto, že v období 1939–1945 za všechno mohou konkrétní lidé? Odsuzujeme jednotlivé bachařky, členy SS, konkrétní udávající sousedy, nadržené esesáky nebo sovětské vojáky, ale nikdy nedodáváme, že taková byla doba, právě ta že jedince nutila k nešťastným úkonům a ohýbání charakteru, nekrčíme rameny dodávajíc velkoryse a útěšně, co že měli lidé dělat, a tak dále… ? Když však tematizujeme leta 1948–1989, najednou máme pro krádeže, lži, podvody, bonzování, uhýbání, kompromisy za etickou hranicí a lidské chování plné hnoje úplně jiné pochopení, ospravedlňujeme je a bagatelizujeme právě s poukazem na nešťastnou dobu, která k takovému jednání nutí. Odpověď je nasnadě: většina má za nedávnou minulost máslo na hlavě. V tom, co se tak hezky naučili, a na co si jako na normální zvykli, pokračují bez skrupulí dále, a jako šikovné strategie to předávají (často nevědomky) svým potomkům. Omluvenky za morální selhání a svalování viny na dobu a režim na místě sebereflexe (s oním známým „vždyť to dělali všichni“ a „jinak to nešlo“) jsou jen součástí kontinuity absence morálu, která v té době nevznikla, ale řádně jsme ji tehdy kultivovali, až se stala zažitou behaviorální normou. Není to pravda. Za podlé chování je člověk zodpovědný. Nedělejme ze socialismu holocaust, kdy nesníst chléb spolunocležníka mohlo znamenat vlastní smrt, a tato každodenní morální dilemata byla poznamenána vyčerpáním na smrt. Věž je v tomto ohledu vrstevnatější a výklad ponechává ve velké míře na divákovi. Po kinematografické stránce je film slušným standardem, byť Němci ve své výborné práci posledních desetiletí dokázali vytvořit skvosty ještě zcela jiného řádu. Nenechte si ujít zejména druhý, povedenější díl. (28.10.2016)

Pre mňa celkovo prekvapenie. Ku kvalitnej dráme tomu čo to chýba. Hlavne vierohodnosť niektorých postáv je rozpoluplná, hlavne súdruh chirurg Richard, či jeho súdružka manželka. Na druhej strane sa mi páčili dialógy ohľadom "všimného", kde sa bavili o krytine na strechu...nuž keď v obchodoch nie sú topánky, obutím päťstokorunáčky problém nevyriešiš. (09.11.2016)

Tak to byla síla! Takové filmy se u nás v TV bohužel netočí. Raději reprízujeme Bakaláře a když už, tak sic výpravný, ale unylý a nedramatický Já, Mattoni. Rád bych si přečetl ten román Věž, doufám, že česky vyjde. A tohle by měl vidět každý, komu se "stýská" po socialismu. Protože život v 80. letech v NDR byl dost blízký tomu v ČSSR. (29.10.2016)

Z čistě technického pohledu rozdíl v životní úrovni mezi Československem a Německou demokratickou republikou velký nebyl. Ale jistá doba se přece jenom u nás odlišovala. V roce 1967 se naše západní hranice otevřela a lidé mohli cestovat. Například třeba v roce 1968, co se říci chtělo, to se mohlo. Následně normalizační doba sedmdesátých a osmdesátých let vše zazdila. Nyní se dostávám k vlastnímu jádru filmu. Jeho protikomunistická angažovanost výpovědní potenciál má. Je to film o strachu a přizpůsobivosti, ale také o nesobeckém hrdinství. Napadá mě, že pro politické názory se už dnes nezavírá, ale volební účast přesto stále klesá. Proč asi? Na druhou stranu je pravda, že i v dnešních podmínkách vzpomínají mnozí, zejména starší generace, na režim s určitou nostalgií. (03.11.2016)