Snít můžeme vždycky

Pierre Richard vytáhl z kumbálu Hračku, oprášil ji a udělal dospělejší. Jenomže i méně hravou a téměř bez vtipu. Tentokrát nebyl v roli koupené hračky, ale v roli kupujícího, bohatého průmyslníka. Sice i na svůj věk vypadal dost sexy, ale postavu, kterou hraje, nemůžu mít ráda. Zlý, chamtivý, manipulativní muž bez emocí a jeho obrácení se mě nijak nepřesvědčilo. Vyšla mi z toho na sílu natočená ne/komedie bez výraznějšího děje. Závěrečné opětovné setkání s původně koupeným kamarádem na hraní však trochu vtipu mělo – pomalý běh k sobě jak z romantického filmu. To byl gag. Ale asi jediný. SHRNUTÍ: K hračkám z dětství se většinou nejde vrátit. A i kdyby ano, už jsi zapomněl, jak si hrát. (15.06.2023)

Moralistický film, který chce poukázat na hodnoty života a rozdílnost světa bohatých a nedotknutelných a prostého lidu. Ale výsledkem je trochu více moralizování, než by se slušelo. Ano bohatým je dovoleno více, než obyčejným. Jsou pokrytečtí, přezíraví, sobečtí a nenasytní. Ale prostí vše zbohatlické odsuzují a pohrdavě uráží ze strachu z neznáma a po uvědomění si vlastní neschopnosti a neodbornosti něčeho podobného dosáhnout. Estetičnost pak naráží na vulgaritu. Všemocnost pak na strach a bezradnost. Multimilionář a velkoprůmyslový magnát Charles de Boisleve, zvaný Císař (zajímavý Pierre Richard), se cítí v bezcitném světě vysoké politiky a obchodu osamocen. Pociťuje ztrátu svých dávných snů a tužeb, absence normálního emočního života ho přivádí k apatii a chladnokrevnosti. Nadějí se pro něj stává arabský mladík Rachid Merzahoui (Smaïn), pohrdající vším, co jen trochu zavání snobismem. Jeho zásadovost, která se stále projevuje, je ale lehce zaměnitelná s pouhou pózou a osobní malostí. Z dalších rolí: Charlesova manželka Solange de Boilesve (Edith Scob), přibližující se za pomoci specialisty k čistému spánku, Charlesův syn Frédéric de Boilesve (Pierre Palmade), mající obavy o otcovo duševní zdraví, svérázný soukromý detektiv Verlinden (Jacques Seiler), neoblomný ve svém sledování Charlese, Charlesův osobní řidič Bertrand (Jacques Nolot), Charlesův spolupracovník (Bernard Freyd), Charlesova povrchní dcera Gaëlle de Boilesve (Géraldine Bourgue), a prostitutka milující operu (Véronique Genest). Není to špatný film. Naopak je to velmi sympatický pokus. Jen mám dojem, že toto vyobrazení rozdílných chápání životních směrů, dělení na bohaté a chudé a hledání životních ideálů se mění v přílišné moralizování a postrádá ten lehký vtip, kterým byl autor vždy známý. (25.09.2012)

Před kadeřnickou proměnou mi Pierre připomínal českého herce Jiřího Líra. Pak to už byl ten starý známý Pierre z rozpustilých komedií, ale bez úsměvu v tváři, jen s tím dobráckým pohledem modrých očí. Film plyne pomalu a líně, většinou posmutněle, občas trochu úsměvně. Scénky s tajným sledovatelem asi měly připomenout některé z gagů zlaté éry francouzských komedií, ale tady se moc nehodily, působily spíš trapně. Richardův přednes La Bohème mě naladil si po skončení filmu zase jednou pustit Aznavoura. (19.10.2019)

Není jednoduché hodnotit tento film. Pierre Richard tu nehraje svou "typickou roli", takže jeho skalní příznivci mohou být zaskočení a zklamaní. Když se ale oprostíme od našich očekávání a přijmeme skutečnost, že náš oblíbený herec může hrát i v něčem jiném, než je zřeštěná komedie, nevypadá to tak špatně. A na komické situace tu také dojde, třeba scéna, kdy "Císař" vyhoví požadavkům odborářů, je kouzelná. Já to vidím na nějakých sedmdesát procent, možná necelých osmdesát. (04.06.2007)

Opozitum Perrina z Hračky se postupně přerodí v Perrina. Jenže ten přerod je celkem nemastný, neslaný a hlavně ne příliš záživný. Smaïn je mnohem lepší zpěvák a bavič než herec, takže Richardovi chybí partner. Navíc jsem z Richardových filmů zvyklá slýchat Cosmovu luznou hudbu, Wisniakova stojí za houby. Takže tou nejlepší scénou zůstává Richardův zpěv „La Bohème." (08.02.2015)