Líbánky

Technicky nádherný Hřebejk, který veškerým svým umem nemůže (prostě NEMŮŽE) zachránit naprosto elementární logice vztahů i individuálního myšlení se vzpouzející Jarchovského cosi, co pro zjednodušení označme za scénář. Jistě, je cosi sugestivního na od pohledu úchylném individuu, které se vlichotí všem, s nimiž přijde do styku, ačkoliv se kolem něj pohybují děti, které mluví o tom, jak jim dával na hlavu igelitový pytel, nebo na líčení šikany a znásilňování oběti převlečené za Nastassju Kinski na chlapeckém internátu... ale jaksi to neospravedlní to, že hlavní hrdince přes noc vypadne mozek z palice (jakože z hlavy, bratia Slováci), a tak dále, a tak podobně, nechci spoilerovat. Pardon, ale takhle to prostě nejde... 60% jako průměr technických a ostatních kategorií. (02.03.2015)

Poslední dobou se mi zdá, že buďto hluchnu nebo někteří naši herci z té mladší generace začali kašlat na to, zda se umí vyjadřovat nebo zda jim divák vůbec rozumí. V Nevinnosti jsem měla velký problém porozumět Ondřeji Vetchému a tomuto herci už od té doby nerozumím vůbec. Slova přímo drtí mezi ústy. V Líbánkách pomalu nerozumím nikomu a musela jsem si tento film pustit s titulky pro neslyšící, ačkoliv slyším. Tohle není ale jen problém českých herců, i slovenských herců, kteří hrají v českých filmech. Líbánky nebyly taková pecka jako Nevinnost, to určitě ne, ale co bych vyzdvihla je velmi dobře zahraná postava "Bendy" Jiřím Černým. A ještě k tomu má ten člověk úplně stejné pohyby a gesta jako Karel Roden. Lidi jsou si vážně podobní. (14.02.2014)

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl. (17.02.2014)

Film vyloženě pro ženské. Pustil jsem si ho při jiné činnosti snad třikrát, ale dívat se na okoukané ksichty, tutam prošpikované méně známými je pro mě nuda. Proč nuda? Stále se opakují v mimice, gestech. A cože si tak pozoruhodného povídaj? Nic co by člověk nezažil, či neměl ozkoušeno. Spíše mě zaujalo, jak se tak koukám na to co ti dva tvůrci už vytvořili, tak že je to stále baví, a nepolevují, ba spíše naopak... Unudit nás k smrti - to je jejich cíl?! Ale v čem se režisér zlepšil, tak určitě po výtvarné stránce, v umění tajmingu, taktéž mu jde skladba scén lépe, než v jeho dřívějších filmech. To ano, to je neoddiskuvovatelné, ale myslím si, že je to málo. Kolik ale jen času stojí příprava filmu, od námětu, přes scenář, až po realizaci, to vše si uvědomuji, a obdivuji v tomhle týmu, o to víc mě ale mrzí, že jejich filmy nemají takový divácký zájem, jako třeba filmy Troškovi. Ale možná to stačí k tomu, aby pracovali naplno dál. U Petra Jarchovského ale obdiv i za to, že vedle své slušné psavosti, tak je i vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie, což mu uřízne taky dost času. Sice se mi v podstatě jejich filmy nelíbí, ale mají své fandy, tak proč b nedělali dál, když je dneska tolik televizních kanálů, a ty je třeba krmit nejen seriály, a oslavnými dokumenty, ale i hranou tvorbou. (01.11.2020)

První, co mě na filmu zaujalo a co si nejspíš budu velmi dobře pamatovat, je filmový plakát. Tleskám, povedl se. Zpočátku jsem byla k filmu skeptická - svatba, podezřelé individuum, které nikdo neznám, ale ono zná všechny... Děsivé. To děsivější ale ještě mělo nastat... Jen škoda, že do hlavní role nebyla obsazena nějaká méně okoukaná herečka, protože Ani (a Táni) je dneska všude plno, a to je škoda. Zjevením pro mě byl (mně dosud neznámý) Stanislav Majer. Tímhle směrem (tj. á la Nevinnost a právě tyto Líbánky) by se měl Hřebejk s Jarchovským vybrat, tahle jejich tvorba mě neskonale baví a překvapuje. (10.02.2014)