Spálené stodoly

Naladěno jsem měla hned od úvodu, takhle totiž u nás vypadá zima... Simone Signoret v roli mámy-lvice parádní, obdivuhodná, uvěřitelná, milující, ochranitelská, přitom přímá, čestná, spravedlivá... Alain Delon jako vyšetřující soudce s instinktem - něco tu nehraje, jen neví, co přesně... Vzájemné poznávání, respekt, úcta... (10.04.2020)

Za každou vraždou je motiv, stejně jako za každou rodinou jsou tajnosti. Duel Delon versus Signoret je působivý koncert v jinak velmi chladném filmu. Muž zákona a matka, která jde v obětování za vlastní rodinu až na samotný okraj... Samozřejmě chápu, že to prostředí, hudba i realistický minimalismus herců má svůj smysl, ale mě nedokázal dostatečně oslovit. (druhé shlédnutí to musí potvrdit). Za zmínku také rozhodně stojí soundtrack Jean Michel Jarreho (syna slavného otce, Maurice Jarreho), který je jeho druhým albem v jinak velmi bohaté kariéře. (13.01.2011)

Výborné drama. Střízlivé herecké výkony, silný příběh s dobře napsaným scénářem a dialogy spolu s poutavou kamerou dotvářejí výborný film, jaké se ve Francii točily v sedmdesátých letech. Vlastně tomu celému k nejvyššímu hodnocení chybí jen ta špetka nadčasovosti, nebo se už snad ani na takovéhle filmy neumíme dívat? Čtyři a půl hvězdičky, s těžkým srdcem zaokrouhlené dolů... (05.02.2006)

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala. (05.12.2011)

Nemůžu si nad francouzskými filmy naříkat. Sedmdesátá léta jako kdyby byla vysloveným tahákem na pět hvězd. Spálené stodoly mě totiž držely v napětí od začátku do konce. Úžasná, chvílemi až mysteriozní muzika, kterou připravil Jean Michel Jarre jako kdyby přesně sedla do té zasněžené vesnice k té prazvláštní rodince, o které tento film vypráví. Zajímavé, a podle mě i trošku neobvyklé, u tohoto filmu je ale to, že žádná z postav mi vysloveně nesedla. Alain Delon je tam, jakožto vyšetřovatel, víceméně v pozadí. Všechno ostatní ovládá naprosto dokonalá až hrůzostrašně vzhlížející Simone Signoret, která ovládá všechny kolem sebe malíčkem u jedné ruky. Svojí suchostí tento film až mrazí. Každopádně zimní atmosféra a klasické pohledy do očí mě donutili k tomu, abych po shlédnutí opět filmově chrochtal blahem. Psychicky jsem na tom ale byl o něco hůře. (21.09.2014)