Vražedný tanec

Toto navrhujem premietat kravam pred dojenim hned bude po mlieku. Tak jo, i Delon prispel k existencii hnoja na tomto svete, hnoj sa produkuje aj vo Francii a ne ze ne. Dialogy, hm co napisat k dialogom, a.... uz viem, na mna tie dialogy posobili jak keby sa tocili na psychologickych posedeniach v liecebni mentalnych retardacii : 0 % (23.04.2020)

Delonovy filmy druhé poloviny 80. let ve mně vyvolávají jednotný pocit – zklamání. Vražedný tanec je po stupidní Cestě, a dvou mizerných „policajtech“ dalším průšvihem. Nejsmutnější ovšem je, že ten příběh není v zásadě špatný. Tvůrcům se ale zázračně podařilo zfušovat každou slibnou scénu a prakticky každý moment, který mohl být napínavý. A co se nepodařilo pokazit režisérovi, domrvil scénárista otřesnými dialogy (u nichž není jasné, jestli mají být k smíchu nebo k pláči) a poslední ránu tomu neštěstí zasadil dabing. Alain Delon jako tvrdý ředitel má sice charisma a Claude Brasseur v roli komisaře dělá, co může, ale to nestačí. Postavy se chovají naprosto nelogicky, tanečnice mají neovladatelné nutkání se před (zcela odtažitým) Wolfem neustále svlékat, jeho společník Chico mluví a hraje jako Tarzan z rodu opic (= vyráží neartikulované zvuky a věší se na strop) a hudební podklad je jedním slovem děs. Celý film jsem doufala, že kvůli Delonovi a Brasseurovi najdu něco, za co bych mohla snímek pochválit, ale… ale ano, v jedné ze (dvou) silnějších scén mi přeběhl mráz po zádech (tanec s autem na parkovišti) a jednou jsem sebou cukla (Wolfův záchvat vzteku). Jenže pak přišel šokantní závěr, bohužel přesně takový, jaký jsem v duchu tipovala, a kterého jsem se od začátku obávala, a dílo zkázy bylo dokonáno. (01.11.2011)

Nebýt Alaina Delona a Clauda Brasseura, vůbec bych se na to nedíval. A jak vidno, o nic bych nepřišel. Zápletka (i když otřepaná) není z nejhorších, avšak Delonova role tanečníka mne vůbec neoslovila a Brasseurův detektiv působil notně unaveným dojmem. 90. léta tomuto žánru v Zemi galského kohouta očividně nepřála, vyjma některých Moulinů a Neznámého v domě jsem z tohoto období neviděl (alespoň co je mi známo) jedinou nadprůměrnou francouzskou krimi. 40%. (18.11.2012)

Připadá mi, že počátkem devadesátých let už Alain Delon vážně nevěděl, jak osvěžit svoje typické kriminálky, a tak se rozhodl je zasazovat do poněkud atypických protředí. V o čtyři roky mladším Plyšovém medvídkovi to byla porodnická klinika, ve Vražedném tanci se děj odehrává v taneční škole. Delon hraje stárnoucího světoznámého tanečníka (jelikož sám AD na tom s tancem patrně nebude příliš valně, scénář předepisuje tanečníka po zranění), zapleteného do několika vražd, ale je to jen slabý odvar toho, co představoval v šedesátých a sedmdesátých letech. Při sledování tohoto a dvou dalších novějších filmů s touto filmovou ikonou, jsem si uvědomil, že jeho charisma už dávno vyčpělo a jeho herectví na mě působí trochu tuctově ve srovnání s jeho konkurentem a souputníkem Belmondem, který i svým slabším kouskům z osmdesátých let dokázal dát šmrnc. Film, ve kterém se až příliš odrazila doznívající osmdesátá léta si tedy pro sebe ukradl Claude Brasseur v roli svérázného inspektora, za něj dávám dvě hvězdičky. Jedině on totiž film zvedá ode dna, na nějž ho definitvivně dostává naprosto neolgický, až téměř iritující závěr, za který se autoři klasických detektivek určitě obracejí v hrobě. (16.10.2010)

Naprosto naivní splácanost plná klišé (tanečníci vykreslováni - jak jinak - jako psychicky labilní hysterici, kteří tančí snad i ve spánku) příběh i herecké výkony na hranici uvěřitelnosti, - obzvlášť mne dostávají milostné scény, Delon s kamenným neúčastným výrazem hledí kamsi do dáli a na něm se zmítá zpocená žena v totální extázi... Ale tahle hysterická bláznivá ujetost a naivismus z toho vlastně dělá film, který může svým způsobem potěšit lovce kuriozit a milovníka nechtěné komiky. Film se bere tak strašně vážně, až se z něj stává úžasná parodie sebe sama. (11.10.2011)