Bláznivý Petríček

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Ferdinand spolu s Marianne se dají na společný úprk nejen před svými dosavadními životy, ale taky před pronásledovateli, navíc je Ferdinand v domnění, že Marianne je mafiánova sestra, jak mu namluví, ve skutečnosti se jedná ale o jeho milenku. Zajímavý, až na to, že se celym filmem táhnou bezúčelný literární úryvky a dokonce i velice otravnej zpěv hlavní hrdinky. Navíc je tu absurdita, která doprovází např. shánění financí pomocí jejich hereckého umu, jímž baví náhodný kolemjdoucí, s převleky, na který opravdu netušim, kde vzali prachy. Godardovy výtvory jsou zkrátka naprosto mimo. Ovšem tohle nebylo zas až tak strašný, jako třeba jeho Zachraň si, kdo můžeš (život), nebo Pěstuj si pravačku... (27.06.2009)

Tohle je poezie! Film, který je vizuální poetikou povýšen na vysoký stupeň umění. Láska, osudový vztah, zrada a rozčarování, vlna zločinu, romantické okouzlení, vražda z vášně i rozumu zároveň, návrat k prostému způsobu života, touha po zábavě, touha po penězích a s tím spojená kriminalita, bláznivé putování, pomsta a rituální sebevražda ve velkém stylu. A přesto je to báseň, poetikou propojené úchvatné obrazy, vhodně doplněné slovy a hudbou. Báseň, která šumí, vře, teče, utíká, zmítá se, střílí a vrhá své vznešené salvy slov po všem a po všech. Překotně se valí, aby se občas zastavila, pohrála si, rozjařeně zatančila, lehce vzala vítr a sluneční paprsek do svých dlaní, a po nadechnutí zase plynula rychle vpřed a do stran, ke svému konečnému výkřiku zmaru. Jistým paradoxem je určitá vojenskopolitická kritičnost války na straně jedné a až romantická fascinace zločinem a s ním spojeným násilím na straně druhé. Ferdinand Griffon alias Pierrot (skvělý Jean-Paul Belmondo), osamocený ve svém spořádaném manželském životě, znovu potkává svou životní lásku, aby jejímu kouzlu nadobro a se vším všudy podlehl. Náhoda a osud mu připravují bláznivou cestu plnou různých překážek a zastavení, aby dosáhl marnosti, zklamání, rozčarování z pravdy a rozséval v rozhodující chvíli smrt. A sebevražda jako mučednická oběť malého zbabělce a zoufalého, podvedeného milence. Velkolepá ve svém provedení. Marianne Renoir (pozoruhodná Anna Karina) je osudová žena v životě Ferdinanda. Dokáže mistrně manipulovat s Ferdinandem, aby ho posouvala podle své potřeby po polích své hry života zločinu. Podcení však faktor zhrzenosti žárlivého muže. Z dalších rolí: Ferdinandova manželka (Graziella Galvani), pocházející z vyšších kruhů, Ferdinandův znamý Franck (Georges Staquet), nelegální obchodník se zbraněmi, Fred (Dirk Sanders), údajný Mariannin bratr, ale ve skutečnosti její milenec, gangster-trpaslík (Jimmy Karoubi), a další gangsteři (Roger Dutoit a Hans Meyer), a samozřejmě americký režisér Samuel Fuller. Je to ojedinělé a unikátní dílo svou formou, obsahem i celkovou možností svého působení na diváka. (28.06.2012)

U konce s dechem považuji za jeden z nejnudnějších filmů, co jsem kdy viděl (a že by tam byla nějaká hloubka, to ne), ale Bláznivý Petříček, to je... Začnu jinak. Já jsem celý ten film měl dojem, že si ze mě někdo dělá pr*el. Všechny ty záběry, šílenosti, neustále rádobyhluboké žvanění o čemkoli... Já mám dojem, že to celé bylo myšlené jako absurdní komedie a že to ani nemá mít nějakou hloubku. A taky jsem to taky celé nakonec bral. Takže jsem se nakonec příjemně bavil, užíval si všechnu tu absurditu a na nějaké hluboké myšlenky jsem kašlal, jelikož si myslím, že tam beztak nic nebylo, jenom to tak vzdáleně vypadalo, aby v tom diváci hledali bůhvíjaká moudra a Godard se bavil nad tím, že tam něco vůbec hledají. A tak mi to celou dobu připadalo a právě proto se mi Bláznivý Petříček vlastně líbil. A klidně se na něj podívám znovu, dokonce jsem se u toho ani moc nenudil. 4* (02.12.2018)

Nie je jednoduché sa adaptovať počas sledovania Petríčka na Godardov pocitový a myšlienkový level. Hlavne preto, že množstvo myšlienok je podávaných čítaním kníh, denníka a voiceoveru hlavných hrdinov. Divák nemá šancu stíhať a tak mu neostáva nič iné, iba sa nechať unášať atmosférou 60tych rokov a farebného prímorského prostredia. Mne je táto doba vzdialená, takže uprednostňujem viac polopatické zobrazenie dobovej atmosféry spoločnosti a jej problémov v iných filmoch. Problém bude aj vo vkuse, pretože napríklad Bergmanove ťažké filmy ma dokázali intelektuálne stimulovať viac a pripadali mi viac uchopiteľné a nadčasovejšie. Bláznivého Petríčka by som štýlom a formou podania posolstva prirovnal k Antonionivmu Zabriskie Point. Film pre odborníkov na francúzsku novú vlnu a študentov filmovej vedy. (10.12.2012)