Solaris

Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě. (17.10.2008)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Technicky brilantní a myšlenkově neskutečně na výši. Občas dokonce až nedosažitelné. Tarkovskij je ve své abstrakci na diváka velmi náročný a ve své sféře filozofie mu neulehčuje ani sekundu svých rozvláčných vizí. Všechna nepřístupnost je ale smazána krásně prostým ústředním tématem konfliktu nejzoufalejšího citu a chladně nicneříkajícího vědeckého výzkumu. A hlavně vám ručím za to, že když se necháte pohltit, nedostanete většinu výjevů díky jejich mnohoznačnosti z hlavy. (10.08.2007)

„BERTONOVO VĚDOMÍ SAMIOZŘEJMĚ MOHLO BÝT OVLIVNĚNO BIOPROUDY OCEÁNU SOLARIS, KTERÝ JE, JAK UŽ VÍME, NEJEN GIGANTICKÝM MOZKEM, NÝBRŽ I SUBSTANCÍ, SCHOPNOU MYŠLENÍ…“ /// Tak z tohohle může normální osobě, která očekává normální film, jedině hrábnout. To říkám předem, páč patřím k těm, kterým toho Tarkovskyj dosud moc nenakecal. Auto projíždí 5 minut tunelama a městem, beze slov… ty vole, tohle mohlo mít klíďo 5 hodin! Nejsem kretén, nečekal jsem technicky precizní kousky, ale těšil se na hluboký myšlenky, který by rozšířili mý obzory a já pak mohl perlit jako Platón (nebo někdo jinej). Nakonec bych se mohl slušně živit jako Růža, co ji nutili chrápat. Nechtěla, furt sebou škubala a nakonec… já to vydržel. Čelo vomlácený, ale kde nic, tu nic. Čekám na ty myšlenky, na konci začnou rozjímat vo konci života a po 160 minutách se dočkávám zajímavý pointy. Na tohle jsem ještě moc mladej. (nebo úplně blbej!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej napsal v roce 1961 Stanisław Lem, číst nebudu. Neznám ani Soderberghův film. 2.) Páč u nás doma je Andrej Tarkovskij oceňován pro svoji svižnost a filozofickou stručnost. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (08.02.2015)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Cítila jsem se jako při sledování některých Kubrickových filmů. Osobitá filmařina s nádherným vizuálem, ale téma, které mi jako "nesficistce" neleželo tak blízko jako lidský pohled do duše Ingmara Bergmana. V realismu se cítím bezpečně, raději stojím nohama na zemi, byť v hnoji, než lítat ve stavu beztíže po cizích galaxiích. Přesto i k mé realistické duši nějaké to vesmírné poselství dorazilo. :o) (26.08.2016)