Nostalgia

"Povím ti příběh. Jeden muž zachraňuje druhého, který klesá do bahnitého rybníka a riskuje přitom svůj vlastní život. Teď oba leží na břehu rybníka, popadají dech jsou vyčerpaní. Zachráněný muž říká: "Idiote, co jsi to udělal? Já tam žiji!"... Cha, cha, cha. Zlobil se.. (Slovy nepopsatelné, zvláštní, ale přece jen dokonalé..) (14.03.2013)

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)

Prvým filmom, ktorý Tarkovky natočil v zahraničí je Nostalgia. Podľa môjho názoru sa jedná o najvyzretejší film od Tarkovskeho, perfekcionizujúci ako formu tak aj obsah. Názov filmu je príznačný téme, ktorú rozoberá a to Nostalgiu za domovinou, ktorú pociťoval pod tlakom blížiaceho sa rozhodnutia o emigrácii, ku ktorému sa priklonil po dokončení natáčania. Podobne ako pri Andrejovi Rublevovi si berie pomoc v podobe témy z histórie(Ruský básnik z minulosti riešiaci obmedzovanie tvorivosti emigráciou no pod tlakom silnej väzby k domovine i pod hrozbou smrti sa vracia naspäť) ale taktiež súbežne rozpráva príbeh spisovateľa, ktorý ide po stopách jeho minulosti a sám pociťuje veľkú clivosť za domovom. Takisto ako Tarkovky rieši dilemu budúceho odlúčenia od zdroja inšpirácie, rodnej zemi. Taktiež je tu dôležitá téma rodiny, s ktorou mu nebolo dovolené sa stýkať až do pozdného štádia jeho choroby. Ďalšou z myšlienok je problematika prchavosti vášne mileneckého vzťahu, ktorý s apatickou chladnosťou spisovateľ odmieta, i pod nátlakom emancipovanej sprievodkyne a tlmočníčky, ktorá ho zvádza. To všetko sú vysoko osobné témy a rozoberá ich do väčšej hĺbky ako v autobiografickom Zerkalo/Mirror. Taktiež musím spomenúť jednu z najprepracovanejších scén svetovej kinematografie a to 10 minútové nosenie sviečky naprieč vypusteným bahnitým kúpeľom uprostred hmlou zahaleného stredovekého mestečka plného nemých tvárí. To čo by v rukách iného režiséra bola číra nuda, ktorú by musel prerušovať akčným strihom v záujme klipovosti, sa v rukách Tarkovskeho a jeho kameramana stáva majstrovskou ukážkou plynutia času, a jeho vsugerovanie divákovi prostredníctvom súhry ticha, kĺzavej takmer statickej kamery a dokonalého herectva. (30.04.2008)

Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk (28.07.2019)