Manon od prameňa

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)

"Já vám na vyšší moc kašlu! Zaplatil jsem, tak tu vodu chci!!"                                                                                           Druhá část filmové balady z podhůří Alp. Lidské vztahy a osudy jsou často zamotanější než si dokážeme představit. Manon je venkovské drama dotažené do konce. Jean od Floretty představil hlavní aktéry, věnoval se vykreslení postav Kohoutka (Ugolína) a jeho strýce Césara, souseda Hrbáče, jeho ženy a dcery Manon. V druhém díle dostává veliký prostor již dospělá Manon, která se toulá se stádem koz po okolí. Právě tu tiše pozpruje a zamiluje si Ugolín. Se stejnou urputností s jakou se snažil zlikvidovat jejího otce nyní bojuje o lásku jeho dcery. I když z mého pohledu je to spíš smutný příběh starého farmáře, který toužil po lásce i po synovi, ale nakonec ho ve svém sobectví zničil. Pozoruhodný příběh ze staré Provance. (21.06.2014)

Pro mě je tento film vrchol!! Komentuji zde oba díly jako jeden příběh. Je v něm všechno co chci. Příběh tak lidsky dramatický, a vycházející z charakterů místních obyvatel. A to je to největší kouzlo tohoto filmu. Jak nepředstavitelně se podařilo dvěma francouzským hercům to, že si nepamatuju, že bych někomu jeho roli věřil víc. Yves Montand jako Cesar Soubeyran a HLAVNĚ!!! Daniel Auteil jako Kohoutek Ugolin... Nedokážu si představit, co by se mnou tenhle film udělal v kině, když i doma z televize mě příběh drtí neuvěřitelným způsobem. V hlavě se mi stále z poslední reprízy honí scéna vyznání Kohoutka k Manon a jeho šílený výraz v očích... milión procent .. a celá noční hvězdná obloha ... (09.06.2009)

Pocity vyvolané tímto filmem se hrozně těžko popisují. Film je potřeba vidět. Vše bylo naprosto úžasně zahráno. Do role Manon byla obsazena dostatečně půvabná herečka s nemalým hereckým talentem. Proč už dnes nevznikají filmy s takhle brutálně silnými příběhy. V tom filmu se skrývá tolik lidskosti. Přitom je to tak levné. Stačí jeden geniální nápad. Ta 5. hvězda opravdu poletuje opět hodně nízko. Film prakticky vykračuje v kolejích, které pevnou nohou vyšlapal díl předešlý. Začíná opět pomalu a poté už pouze graduje. Ze závěrečné scénky, ne že běhá, on ten mráz po zádech lítá. Horní hranice 4*. Něco mi říká, že ba pana Claude Berri si čas ještě někdy rozhodně udělám. (02.01.2013)

Madona ve skalách s kozím stádečkem v pokračování, nad kterým se vznáší hrbáčův duch a karafiátová vůně neupřímnosti. Proti Jeanovi je více zdůrazněn prostor, samotné Manon by slušelo ubrat trochu salonní učesanosti, trochu moc (i to minimum) z dramatu je svěřeno smyčcům, význam vědy pro praxi je ovšem nastíněn názorně. Co všechno osud a sousedé nenaloží na bedra nebohých mul ! I přes zbytečně rušivou dívčinu doslovnost hodnotím s gradací příběhu blízko 4* (28.12.2014)