Jacqueline Pagnol

Francouzská herečka Jacqueline Bouvier, známá též pod vyvdaným jménem Pagnol, natočila pouhých dvanáct filmů, přesto dodnes patří k výrazným osobnostem poválečné kinematografie. Do záře filmových reflektorů vstoupila poměrně velkou rolí v komedii DŮM SEDMI DÍVEK (La maison des sept jeunes filles, 1941), během války pak hrála vedlejší role ve třech dalších filmech. Souběžně se začala uplatňovat i na divadelním jevišti a v Shakespearově Hamletovi se objevila v Théâtre Marigny.

Osudové setkání s významným spisovatelem a dramatikem Marcelem Pagnolem (1895-1974) proběhlo již v roce 1938, sblížili se ale až po válce a v roce 1945 uzavřeli sňatek. Je pak logické, že Jacqueline, nyní již známá jako Pagnol, dostala velké příležitosti ve filmech, které natočil sám Pagnol nebo jiní režiséři podle jeho námětu. S Fernandelem vytvořila ústřední dvojici ve venkovském melodramatu NAIS (1945). Nutno však dodat, že vrchol své umělecké dráhy měl Marcel Pagnol v té době již za sebou a například další společný film KRÁSNÁ MLYNÁŘKA (La belle meunière, 1948) se stal diváckým propadákem.

Naopak velkým komerčním úspěchem byl Boyerův film MLÁDENEC PANÍ HUSSONOVÉ (Le rosier de Madame Husson, 1950), v němž Jacqueline Pagnol hrála s Bourvilem. Posledního uměleckého vzepětí dosáhl Marcel Pagnol jako režisér adaptace vlastního románu MANON OD PRAMENE (Manon des sources, 1952), který s jeho manželkou v titulní roli dosáhl více než čtyř miliónů diváků v kinech. Ve spolupráci s Jeanem Boyerem natočila Jacqueline Pagnol svůj poslední film v roce 1956 (komedie POSTRACH ŽEN – La terreur des dames, 1956).

Z manželství s Marcelem Pagnolem se narodily dvě děti, syn Frédéric (*1946) a dcera Estelle (*1951), která však zemřela ve věku tří let. Po opuštění filmové kariéry žila Jacqueline Pagnol v soukromí a byla oporou svému stárnoucímu manželovi, který se mezitím stával legendou francouzského kulturního světa. Zemřel v roce 1974 a Jacqueline později účinkovala v několika dokumentech s vazbami na jeho osobnost. V roce 1981 obdržela čestného Cézara za svůj přínos francouzské kinematografii.

Pavel "argenson" Vlach