Piti, piti, pá

Jsem sice mladší ročník, ale i tak si troufnu tvrdit, že v době českoslovenké premiéry v čase   normalizace bez americké konkurence,  musely být francouzské komedie hitem. A nostalgická píseň ,,Atterion aux hommes´´ od skupiny Tata Bojs složila v roce 2002 speciálně filmu Piti piti pa skvělou poctu. Myslím, že ho tak učinila  v českém rybníčku ještě více legendárním a stal se tak menším symbolech těhle francouzských komedíí, co se dostaly i do naší distribuce před revolucí  a mohla na nich ujíždět generace mých rodičů. Mým vrstevníkům už asi podobné kousky většinou nic neřeknou (ale rád se budu plést.) Jenomže co se týče mě, když jsem se před lety na Piti piti pa koukl (snad zřejmě inspirován právě Tata Bojs) šlo nejen o můj první film s Funésem, ale snad první mnou viděnou  starou francouzskou komedii vůbec. Ještě teď si vzpomínám na naivně nadšené pocity, touhu vidět další dny film hned znovu a okouzlení z atmosféry. Takže ačkoliv to zní možná směsně, právě tento film mě přivedl k objevování dalších francouzských filmů a jsem u něho zatížen spolehlivou nostalgii.  Dá se tedy říct, že jak z něho udělali Tata Bojs symbol předrevoluníčních francouzských hitů, tak je pro mě tento film symbolem počátku mé   lásky ke francouzským filmům. A na první lásky se přece nešahá. Navíc on je to i dokonale vypiplaný symbol své doby celkově. Sergeru Korberovi se podařilo vytvořit silnou stylovou atmosféru doznívajících šedesatých let.  Já si nemůžu pomoct, tady je stylové snad všechno. Od všech těch tanečků, útésů, hotelů, Říma až po Funésův župánek a hlavně hudby Francoise de Roubaixa. Mistra, který dokázal stvořit opravdu rozsáhlý rozverný soundtrack a celý film ještě více rozpohybovat.  Co se týče samotného Funése, dokázal řádit i víc, ale tady zase došlo k mírnému zmířnění jeho hereckého projevu. Navíc vidět Funése v muzikálu je celkem unikátní. Ještě k tomu zpívat a tančit. V závěru navíc zatancuje i s dětmi a dokonce  i zalevituje....jako by legenda dosáhla vrcholu.  Jeho minika je jinak opět  naprosto přesná a   ačkoliv syn Oliver nebyl herecky zkušený, tak tady vytvořil s otcem zdatnou dvojici.   Blýskl se opět i jeden z nejroztomilejších herců historie Paul Préboist jako ředitel hotelu, který se taky ukázal v jednom muzikálním čísle s devčaty...a skvěle to rozjel. Právě skvělá uvolněná atmosféra, stylizace, hudba, herci a roztomilé komické situace jako meditativní okénko nad nočníkem nebo obdivování sochy pana ředitele  dokázaly utáhnout prakticky ničím objevný scénář spojující dohromady dvě v podstatě banální zápletky, nejprve o náhánečce  nezdárné tanečnice a pak  péči o miminka. Nic přelomového, uvědomuji si to, ale v takovém podání mě to baví. A kdyby ne, vzpomenu si na pocity z prvního zhlédnutí a zábava mi jde sama. Takže nemůžu jinak než setrvat na plném počtu hvězd.  Geniální stylovka, nesmrtelný s písničkou, která výborně láká i zároveň odrazuje k hrátkám (RÁD SIS HRÁL LALALA...)  Tak tedy snad jen jedna výtka - k mladému Oliveru de Funésovi mi přišla Noëlle Adam poněkud stará a tak to jeho milostné poblouznění vyznívá trochu rozpačitě. (23.08.2021) (menej) (viac)