Nebožtíci

Strašnej blábol, a rád bych varoval případného diváka, aby raději s ničím nepočítal. Všechno je to přehrávané a hlavně se většina postav chová, jak by právě svévolně opustila blázinec (ve skutečnosti je tam jen jedna taková). Dostalo se mi do rukou dvd z neznámého zdroje s dodělávanými českými titulky- i před nimi musím varovat. Když už si někdo dá s překladem a vkládáním do disku tu práci, stálo by za to nechat je zkontrolovat někým, kdo mluví česky. Nadpoužívání zájmen naprosto zkazí jakýkoliv zbývající dojem - "ty přísahej" v dialogu dvou postav, to je jak translator od gůglů. Co je ale horší, film je naprostá kravina. Nejde o to, že Louis ještě nebyl známý a svou hereckou pózu trvající až do smrti teprve hledal, ale že scénář psal idiot. (23.11.2013)

Snímek se měl dějově věnovat první půl hodinu více zápletce s Jacquesem, a ne blbinám mimo toto dění. Prakticky to mazalo celou snahu skvělého komika, který však zde nemohl, nebo nechtěl své umění rozjet naplno. Udělal to tedy až ke konci ve scéně v nemocnici. Takže, pane Funési, celá dvacítka je pro vás a desítka pro paní Mireille Darcovou. Když nebyl vidět pan Funes, alespoň bylo na co koukat. No a za děj dám též pouze desítku, protože to místy strašně stagnovalo. (23.08.2023)

Tvorba z doby, kdy televize ještě neznamenala úplně hrozivou konkurenci pro kina, ale současně filmy ve znamení jednoduchých veseloher už vycházely z kursu, nároky diváků se měnily a tvůrci ve víru 60. let začly naplno hledat nové náměty a postupy i v oblasti komedií. Georges Lautner uměl vytvořit pohltivou atmosféru, kombinoval postupy vícera žánrů a taky společně se svým dvorním kameremanem Mauricem Fellousem dodal nejednu zajímavou vizuální kompozicí, což bylo v případě divácky mířených komedií poměrně novátorské. O rok mladší Povedení strejcové tvořli v tomto směru velmi originální kousek, navíc tak propracovaný, že fungují dle mého názoru skvěle dodnes. Zatímco v roce 1963 se Lautner věnoval režijně jedinému filmu („Povedení strejcové“ šly ve Francii do kin v listopadu 1963), po okamžitém úspěchu tohoto kousku přidal Lautner na obrátkách a v roce 1964 natočil pro změnu hned tři filmy – Nebožtíci šli do kina v květnu 1964, závěrečný díl trilogie Le Monocle s Paulem Maurissem pak v září a Tajný policista ještě v prosinci téhož roku. Na dvou ze tří těchto filmů Lautner spolupracoval i se stejným scenáristou (Michel Audiard). Ve srovnání s dneškem jde určitě o pozoruhodný výkon, nicméně dovedeme si alespoň vzdáleně představit, kolik času pak tvořily veškeré přípravy, doladění scénáře, natáčení, produkce a v jakém rychlém tempu vznikly mnohé z těch filmů, které dneska nesou označení „pro pamětníky“.                                   . . .                                                                              Žel Nebožtíky vnímám jako vyloženě slabší kousek. Sice koukatelný a ve vybraných místech velmi podmanivý, ale oproti již zmiňovaným Povedeným strejcům zde všechno zůstalo jakoby na půl plynu – scénář, herci, vtip, atmosféra i vizuál. Tvůrci vymysleli zápletku o dvou nebožtících: jedném skutečném, jedném falešném, vytěžili z nich několik zábavných situací (ale zdaleka ne tolik, jak by se už jen na první pohled nabízelo). Obsadili do hlavních rolí dva komediální herce, jejichž sláva právě výrazně vzrůstala: Michela Serraulta a Louis de Funèse; jejich spojení dohromady je zpětně unikátní, oba odvádí svůj standard, svoje diváky určitě nezklamou, ale o žádné vzájemné chemii mezi nimi nelze říct a už na druhý den si víc než jeden-dva konkrétní scény (či spíše útržky) s nimi nevybavíte. Něžné pohlaví zde zastuoupila pohledná Mireille Darc, tvůrci pak vložily do filmu romantické a svůdnické scény, které sice tvoří rovněž atraktivní prvek, ale spojení romantiky a černého humoru zde moc dohromady nefunguje. Nefunguje ani těch pár uměleckých experimentů jako podivný výstup na jevišti během incidentu v divadle.. nebo taneční písnička, v níž zpěvačka místo zpěvu pouze otřesně ječí bez textu. Mohl bych pokračovat dále, ale na kratší rozbor a představu to zcela postačí. Takže na závěr za sebe ještě dodám, že nejvíc se mi líbila hudební scéna s komorním koncertem v obývacím pokoji, ta má v sobě punc geniality! 55% (21.10.2020)

Rok 64 je rokem kdy Funès definitivně prorazil mezi nejlepší. A to cestou: Smolař > Nevídáno, neslýcháno > Četník ze Saint Tropez. Byl už docela vyzrálí i předtím, v divadlech již dávno získal respekt s Oscarem, o jeho popularitě svědčí i fakt, že rok 61 byl jeho posledním kdy ještě mohl klidně najíst v restauraci. Ve filmu ale až do ,,St. Tropez,, nedostával vždy role jaké by si představoval. To všechno jsem napsal jen proto, že ho v komentářích častěji označí za ještě ne příliš dobrý, atd. Není to tak, jen kvůli těm důvodům, mezi jeho dřívější filmy musíme více motat aby jsme našli i takové, kde se mohl výrazněji ukázat. Tento film taky není skoro o ničem, nebýt jeho tak dávám horší hodnocení. 2,5/5 (17.12.2014)

Spojení dvou nejlepších francouzských komiků své doby, Louise de Funése a Michela Serraulta, může nalákat fanoušky obou těchto pánů na nadprůměrnou komedii. Obvzlášť pokud jsou mezi autory uvedeni Michel Audiard a Georges Lautner, autoři ve Franci kultovních Povedených strejců. V poslední době však začínám mít pocit, že především ranější komedie této dvojice jsou poněkud nedotažené a týká se to i tohoto filmu. Mnohokrát použitá zápletka "kam s mrtvolou" mohla být skvělým základem pro báječné komické situace dvou hlavních protagonistů. Bohužel je tomu jinak. Především Louisovi fanoušci budou zklamaní, protože hlavní roli hraje Serrault, ačkoliv je i v titulcích na prvním místě uveden Louis. Ten navíc hraje postavu, která mi byla nesympatická, celkově se mi vůbec na roli floutka z podsvětí nehodil a jen díky tomu, že ji hraje on, jsem ji byl schopný snést. Oproti tomu smolař Michel Serrault je typem postavy, který mám v podání tohoto herce nejraději. Za zmínku určitě stojí také Francis Blanche, zástupce ujetějšího humoru v rámci francouzské komedie . Bláznivý strýček v jeho podání přidává mému hodnocení hvězdičku navrch, jelikož se jinak opravdu jedná o slabší kousek. (09.11.2010)