Snehulienka: Iný príbeh

(1001) Mé srdce se pohnulo. ♥♥♥ Je to tak povznášející jakož i depresivní, že se ihned zařazuje na seznam ultimátních pohádek do čela s Kachyňovou Malou mořskou vílou. Velká radost z aktualizace a práce s mýtickými motivy a následné spiklenecké pousmání za zvládnuté využití formy němého filmu. Viděla jsem Maribel Verdú zatím jenom ve třech filmech, ale v každém hraje úplně jinou ženu tak přesvědčivě, že mám problém si uvědomit, že je to pořád "pouze" ona. Stejně tak ráda vidím film s tolika druhy ženských postav vykreslených skrze přesné a citlivé detaily. Čestnou zmínkou bych ještě obdařila zobrazení vztahu dcery s otcem. A celkově platí, že přes počáteční nedůvěru/nevědomost jsem se už v prvních minutách dostala k oněmění a bezpodmínečnému obdivu, které mi vydržely až do konce. (Viz první věta komentáře.) (08.08.2015)

Mám v tom bordel. Zo začiatku a pomerne dlho som mal pocit, že je to Popoluška (vdovec, macocha, upratovanie), potom sa zjavili trpaslíci a bolo to chvíľu jasné, aby sa z toho nakoniec vyklula Šípková ruženka. Ale toto je môj problém, predlohy si nepamätám a zopakujem si ich až pri čítaní malým carpantom pred spánkom. K tomuto filmu som pristupoval ako k filmu z roku 1925, čo asi aj tvorci chceli, takže nemá zmysel mu vyčítať čiernobiele charaktery a jednoduché emócie. Treba byť proste naladený na to, že pozeráte starý nemý film a ako na vás bude pôsobiť. Snehulienka našťastie skvele gradovala a na konci vyvolala silnejšie emócie a otáznik. (19.02.2015)

Film poznamenaný cimrmanovským syndromem - Pablo Berger jej pečlivě připravoval dlouhých 8 let, když ho na cílové rovince předběhl jakýsi floutek jménem Michael Hazanavicius a urval pro sebe prvenství a vavříny. Jeho The Artist byl sice první, ale vzhledem k rafinovanosti odkazů na němou éru můžeme tohoto loňského vítěze Oscarů přirovnat k prvnímu stupni základní školy, zatímco Bergerova Sněhurka je univerzitou. Bergerův snímek je dokonale propracovanou poctou (především evropským) nemým filmům 20. let, která kouzlí a boduje každým střihem, každou kompozicí, každým hudebním motivem, každou narážkou, každou postavou, každou scénou. I přes tuto formální dokonalost a nebývalou grácii v citování slavných filmových vzorů je Sněhurka: Jiný příběh především svižně fungujícím filmem, který vás zavalí napětím, citem, vášní a na konci i smutkem (poslední scéna patři mezi nejsilnější a nejsmutnější závěrečné scény za dlouhá léta). V době stále tupějšího mainstreamu, stále vybrakovanějších žánrovek, proudu průměrných filmů z celého světa širšího než Amazonka a nánosů pseudoartových uměleckých výpovědí působí Sněhurka: Jiný příběh jako zjevení. Museli jsme se prostě vrátit ke kořenům, kdy film ještě nebyl mrtvý... (13.02.2013)

Sněhurka tak trochu jinak (velmi překvapivé, když se podíváte na název). Krom "němosti a nebarevnosti" je místo sněhurky "toreádorka", místo zlé čarodějnice domina s bičíkem, místo sedmi trpaslíků je trpaslíků jen šest a princ pořád nikde... Když k tomu přidáte některé křesťanské symboly a úžasnou hudbu a kameru, vznikne sice tak trochu jiný, ale přesto dostatečně silný příběh pro dospělé, stejně jako je Sněhurka sama o sobě silná pro děti... (07.03.2013)

V býčích zápasech fandím zásadně bejkům, takže jsem opravdu viděla trochu jiný příběh a nesnášela všechny lidské postavy včetně Sněhurky. Líbily se mi ty trefné vniky reality a banality na místa, kam v klasickém pohádkovém syžetu patří typicky pohádkové motivy. Nemyslím jen dominu místo zlé královny, ale taky třeba bulvární tisk místo kouzelného zrcadla. O tom, proč a jak to bylo němé, se mi moc přemýšlet nechce, ale jsem za to ráda. Obraz, pohyb a hudba stačily vrchovatě. (21.02.2013)