Soljaris

Naposledy jsem se s žánrem sci-fi potkala kvůli Fassbenderovi při X-menech (viděla díl První třída a od tý doby se, zatím bezúspěšně, odhodlávám ke zhlédnutí dalšího). Z podobně pitomých důvodů (Vasilij Lanovoj) jsme se po více než dvou letech rozhodla sledovat další sci-fi, tentokrát o zhmotnění myšlenek a výčitek svědomí daleko ve vesmíru, spíše takový poeticko-romantický příběh, při němž jsem si nemohla nevzpomenout na léta, kdy jsem se ve svém volném čase věnovala místo historii kvantové teorii…(tehdy jsem se jí a zejména viditelné části záření (světlu) věnovala i v čase zadaném (ve škole), u čehož jsem vlastně zůstala dosud (v práci), i když tam si vystačím se zákonem lomu a odrazu): „Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony …) Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice.“ Film možná autora předlohy zklamal, ale mě (zejména po tolika letech od školy) už ani ne, a s výjimkou titulků ke druhé části jsem se ani chvilku nenudila a ani jsem děj bezprostředně po skončení nepustila z hlavy… Trošku komorní příběh pro čtyři herce, z nichž kromě (vždy zajímavého) Lanovoje mě zaujala také Antonina Pilyus v roli Harey. Děj směřoval k nevyhnutelnému konci (jiný by se tam rozhodně nehodil) ale ponechává jakousi naději, která vyplývá i z té mojí definice, kterou jsem tedy nevytvořila já, ale někdo na české Wikipedii ( po tolika letech to tak bylo bezpečnější, než znovu formulovat už zformulované). (30.03.2015)

Úplně první zfilmování klasické sci-fi Stanislawa Lema. Téma setkání lidské civilizace s něčím inteligentním v dalekém vesmíru, bylo vždy něčím fascinujícím. Přístup Lema byl revoluční, když nechal člověka setkat se s něčím pro něho nepochopitelným. Se zhmotněním se vlastních vzpomínek. Je s podivem, že v atmosféře SSSR vzniklo takto přelomové sci-fi. Ačkoli Kubrickově 2001: Vesmírné Odyssee z téhož roku se rovnat nemůže. Odpověď soudruzi připravili až o pár let později , když pověřili Tarkovskijho. _____ Vlastní filmové provedení je velmi komorní. Chladně odtažitý mikrosvět výzkumné stanice na orbitální dráze Solarisu provází tíživá atmosféra. Člověk jakoby došel až na samý konec své existence a chtě nechtě se musí vyrovnat s minulostí, s vlastními hříchy. A není to spíš tak, že oceán Solarisu zkoumá člověka, než že je tomu obráceně? Lem se vyjádřil ke všem filmovým adaptacím vlastního díla poměrně kriticky. Nepsal prý přeci o lásce ve vesmíru. Původní myšlenka byla někde jinde. Toto téma je ale pro film natolik vděčné, že se mu v podstatě nelze vyhnout. Ještě dále šel tímto směrem americký remake z roku 2002 . (08.09.2014)

Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk. (13.09.2012)

Jedno je isté: Čas krutých zázrakov ešte neminul... Sledovať Solaris podľa Stanisława Lema je proste skvostný zážitok. Po najstaršej adaptácii som siahol skôr zo zaujímavosti a hlavne s obrovskou rezervou, pretože štúdiová čiernobiela TV inscenácia s veľmi nízkym rozpočtom samozrejme nemôže úplne nahradiť veľkolepý farebný film s detailne prepracovaným vizuálom a bohatou symbolikou (akým nádherný Solaris od Andreja Tarkovského z roku 1971 bezpochyby je). Avšak sklamanie sa nekonalo ani náhodou. Z domácej tvorby mi tento kus pripomenul najviac Ministerstvo strachu (1966) s Jiřím Adamírou – takmer prázdné štúdio s neývraznými kulisami, čiernobiely obraz s pomerne slabou technickou kvalitou, ale našťastie príbeh s kvalitným scenárom, idúci ruka v ruke s výbornými hereckými výkonmi, nielen doťahuje výsledok do špičkovej podoby, ale vytvára v tom "nevýraznom" prostredí pomerne hutnú, až bezvýchodiskovú atmosféru. Chcel som dať pôvodne 4 hviezdičky, aby som túto staršiu verziu odlíšil od Tarkovského filmu, ale záver príbehu v podobe podrazu zo strany kolegov-vedcov dr. Snauta a Sautoria ma úplne dostal – musím ísť na plný počet. Dá sa povedať, že tam, kde Tarkovský poeticky dolaďuje atmosféru a niektoré veci necháva tajomne nezodpovedané, v tejto inscenácii to priamo žije obrovským spádom v dialógoch a situáciách, ktoré každú chvíľu stupňujú napätie a prinášajú až do konca nové a nové prekvapenia. Napriek dlhej stopáži pútavé a pôsobivé. Ach, ta tragická láska dojímavá... (85%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (20.04.2019)

V druhé polovině mě to začínalo místy krapet nudit a herecké výkony občas působí poněkud strojeně (kromě Antonie Pilyus, ta to zahrála dokonale), ale jinak už snad nemám co vyčítat. Na Tarkovského verzi to sice nemá, ale i tak to skvěle funguje, má to chytře napsaný scénář, na televizní film je to slušně natočené, plynou z toho ty samé chytré myšlenky... A navíc za těch 143 minut tu - stejně jako u Tarkovského verze - není zbytečné scény a to mě vždycky hodně potěší. A navíc to má většinu času silnou podmanivou atmosféru. Takže za mě velká spokojenost a ačkoli to na plný počet zatím nevidím, na hodně silné 4* to je určitě. (25.05.2021)