Na love

Jedna z těch kriminálek, které se dnes už bohužel netočí (Fincherův Zodiac se aspoň trochu blíží). A tahle je ještě specifičtější. Odvážné scény z gay klubů, atmosféru dotváří depresivně rockové hudební pozadí - jak písničkové (pořád jsem přemýšlel, odkud znám song It´s so easy až jsem nakonec zjistil, že ho použil QT v Death Proof), tak "orchestrální" - jde spíš o atonální zvuky a ruchy, než melodie. Definitivně jsem si potvrdil, že skladatel Jack Nitzsche ( i on byl přizván k Death Proof, že by náhoda?) je mistr navozování zneklidňující atmosféry (Schraderův Hardcore např.) pomocí de skládá hudbu Jack Nitzsche, tam je o hutnou atmosféru postaráno. Film s nepopsatelným feelingem, na své si rozhodně přijdou příznivci kultu těla (hodně tělesná záležitost, navíc díky bohu s nevyholenými hrudníky, oldschool jak má být) a policajtských uniforem. (16.02.2008)

Užila jsem si krásy denního NY i temných stínů nočního NY. Zápletka už nebyla tak zajímavá, toho jednostranného testosteronu bylo na mě příliš. Těšila jsem se na hrátky Alových očí, kterými se umí vžít do složité role v rozporu se svým naturelem. Jako bonus mě potěšil jeho úchvatný tanec v baru. :-) Nedivím se po tom všem otázce: "Who am I?" (06.03.2011)

Prvá tretina je úžasná: mix exploatačnej over-the-top SM gay erotiky uvedenej do totálneho absurdna, krvavých strašidelných vrážd a až komického homofóbneho "podtónu". To všetky vytvára unikátnu špinavú znepokojivú atmosféru. Postupom času, ako viac a viac vidieť ruku strihača (40 minút skončilo na dlážke) a chaotický scenár, film upadne do pomerne fádnej rutiny. Fádnej ako nevýrazný Al Pacino. Škoda. (04.03.2018)

3,5*/5 Mám veľmi rád tú temnú atmosféru old - school kriminálok z temných 80 rokov a Friedkin je ten správny cvok, ktorý ju vie preniesť na plátno. Vidieť Ala Pacina po jeho najlepšom období v podobnej roli je malým zázrakom, ale o to lepším a vierohodnejším spestrením. Celým snímkom sa linie temnota, napätie, neistota, občasne krížená s homosexuálnymi tanečkami z baru - fakt podarená kombinácia:) Záver filmu len znásobuje celkový znepokojivý dojem. Na jedno pozretie skvelé, v kariére "bájneho" Ala a Friedkina len ďalšia tehla do steny. (26.11.2012)

Při vší úctě, ani čekání na Godota není taková nuda jako četba místních komentářů, zabavilo mě akorát tipování, který uživatel bude pobouřeně kázat proti homofobnímu ladění snímku a kterému bude naopak stříkat homofobie z pera, ehm. O těch druhých si myslím své "své" = "když mi něco nevoní, nestrkám do toho nos ani jiné orgány"), k těm prvním jen tolik, že označovat Cruising za homofobní propagandu znamená zaměňovat symptom za příčinu, což je, jak každý medik ví, základní chyba k diagnóze, vedoucí časem k nevyhnutelnému exitu. Ve výsledku je totiž daleko zhoubnější trvat na tom, aby se jisté věci zobrazovaly výhradně v pozitivním světle, protože pozitivní diskriminace nepřestává být diskriminací, zato je velice účinnými klapkami na očích, které zužují zorný úhel do tunelového vidění, a že je něco dobré pro drožkářskou kobylu ještě neznamená, že je to dobré pro lidské mraveniště. Tím, co staví Friedkin na pranýř, je naše netolerance a potlačování všeho, co se nám nehodí do krámu, do tmy, a naši následnou fascinaci tmou, kterou jsme sami způsobili a přesto fňukáme, že nám někdo zhasl. Jenže jak zpíval Johnny Cash, What's done in the dark will be brought to the light, a jak pravil Fritz, hledíš-li dlouho do propasti, pohlédne i ona do tebe. Zda se jí to, co vidí, bude zamlouvat nebo ne, toť otázka pro posthamletovský svět... Od Friedkinova mnohoznačného rozloučení s érou, v které bylo HIV jen náhodným nesmyslným shlukem písmen, se dá čekat leccos, musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že Achillovou patou, na kterou bude Cruising kulhat, bude zrovna Al. Kdyby místo poněkud bezvýrazného proplouvání polosvětem zvolil kurs podobnému tomu, s kterým křižoval Mořem lásky, bylo by to za plný počet. (13.01.2012)